Článek
Některé příběhy jsou tak krásně malé, že by měly zůstat malé. Zaplatit. Doma si zanadávat. Otevřít ledničku. Jet dál. Jenže pak přijde někdo, kdo se rozhodne z pětistovky vyrobit zásadový postoj, z radaru ideologii a z města dopravní Saharu. A najednou sledujeme drama, které by se klidně dalo vysílat živě s titulkem „Krize v Hlučíně: kdo teď poveze lidi domů?“
Když se taxík urazí a Ježíšek je teprve na cestě
Celé to má téměř biblický rozměr, jen místo proroků tu máme radar a místo zázraku pokutu. Štědrý den o půl jedné v noci. Město spí. Ježíšek je teprve na cestě a někde v zákulisí si zřejmě kontroluje seznam dárků. Kapři ještě netuší, co je čeká večer, a andělé mají pauzu mezi směnami. A uprostřed téhle noční idyly stojí radar na Celní ulici v Hlučíně a dělá to, k čemu byl stvořen. Měří. Bez emocí. Bez empatie. Bez pochopení pro sváteční atmosféru. Prostě změří pětapadesát tam, kde je padesát. Neptá se, jestli má někdo dobrou náladu. Nezajímá ho, že jsou Vánoce. On prostě měří. Jak drzé.
Po odečtení tolerance zůstává přestupek a pokuta pět set korun. Částka, za kterou dnes sotva pořídíte lepší oběd, ale která má zjevně potenciál otřást základními pilíři právního státu. Najednou se otevírají otázky svobody, represe, prevence a smyslu bytí. A především ta klíčová: proč by se zákony nemohly v noci chovat trochu diskrétně, ideálně potichu, se zhasnutým displejem a se sluchátky na uších.
A právě tady se rodí věta, která by se měla tesat do kamene, případně vyvěsit na radnici jako varování: Taxikář se mstí městu za pokutu kvůli překročení rychlosti. Jeho auta už do Hlučína nezajíždějí. Není to satira. Není to skeč. Je to realita. Do Hlučína se prostě jezdit nebude. Nikdy. Nikdo. Ani omylem. Ani kdyby navigace brečela a zákazník sliboval dýško, za které by se dalo koupit menší ojeté auto.
Radar jako papírový kapesník v dešti
Argumentace je přitom křehká asi jako papírový kapesník v dešti. Radar má smysl přes den. V noci prý jeho preventivní účel zcela zaniká. Jako by se po desáté večer vypnula fyzika, lidská chyba i schopnost někoho ohrozit. Chodci se teleportují domů. Cyklisté mizí v mlze. A opilý kamarád, který se motá po silnici, protože chodník mu připadá podezřele úzký, se mění v bytost se schopností levitace, teleportace a pravděpodobně i nehmotnosti.
Jenže realita je bohužel nudná. I v noci se chodí. I v noci se jezdí. I v noci se chybuje. A právě v noci se dějí věci, u nichž bychom byli rádi, kdyby někdo jel spíš padesát než pocitových osmapadesát, protože fyzika nemá noční režim a plech je pořád tvrdý.
Diskuze pod podobnými články pak připomíná klasické české sympozium. Jedni mají jasno, že radary jsou kasička na nožičkách. Druzí kontrují, že kdyby se rychlost nepřekračovala, nebylo by co měřit. Třetí vytahují tachometry, tolerance a výpočty, u nichž by si i učitel matematiky raději odskočil pro kávu, a možná i pro panáka. Výsledek je pokaždé stejný. Padesát je padesát. A český národní sport spočívá ve vysvětlování, proč to vlastně neplatí tak docela.
Když se nelíbí výsledek, vezme se míč
Tady se ale drobný přestupek mění v grotesku. Z pětikilometrového překročení rychlosti se stává kolektivní trest pro zhruba tři tisíce obyvatel. Lidi vracející se z práce. Z večírků. Z nočních směn. Ženy, které se chtějí dostat domů bezpečně. I ti, kteří o radaru dosud netušili, že existuje. Všichni se rázem ocitají v roli rukojmích jednoho uraženého plynového pedálu.
Celé to připomíná situaci, kdy se někomu nelíbí výsledek zápasu, a tak si vezme domů míč. Ne proto, že by to něco vyřešilo, ale aby bylo jasné, že je naštvaný. Hřiště zůstane. Hráči si časem seženou jiný míč. A ten, kdo si ho odnesl, stojí stranou, ruce v kapsách, a vysvětluje, že to celé udělal zásadově.
Je fér dodat jednu věc. Řidič ve svém veřejném vyjádření mluví klidně, věcně a opakovaně zdůrazňuje, že zákon respektuje a samotné porušení nezpochybňuje. Tvrdí však, že noční měření postrádá preventivní smysl a mění se v čistou represi. To je legitimní názor. Problém nezačíná u debaty o radarech. Problém začíná ve chvíli, kdy se z polemiky stane trest pro celé město.
Ego na plný plyn
A tady jsme u jádra věci. Problémem celé epizody není radar ani pokuta. Problémem je přesvědčení, že pokud se mi stane křivda, měla by ji ideálně pocítit i široká veřejnost. Pravidla silničního provozu jsou nepříjemná právě proto, že platí pořád. I v noci. I o svátcích. I tehdy, když máme pocit, že svět by nám měl trochu uhýbat.
Celý příběh by se dal shrnout velmi jednoduše. Nejde o radar ani o pět set korun. Jde o uražené ego, které se rozhodlo demonstrovat svou zásadovost na úkor ostatních. Město zůstane. Lidé si najdou jinou cestu i jinou službu. A jediný, kdo zůstane stát stranou, je ten, kdo si kvůli pětistovce myslel, že musí zastavit celý provoz.
