Článek
Když jsem si pročítal komentáře a sledoval reakce kolem Pochodu pro život, došlo mi, že tahle debata už dávno není jen o potratu. Je o nedůvěře, strachu a špatných zkušenostech, které si lidé nesou z minulosti. Jedni slyší ve slově život ochranu nejslabších, druzí v něm slyší hrozbu, že jim někdo bude mluvit do nejosobnějších rozhodnutí. A mezi tím stojí konkrétní žena, která se někdy bojí, že na všechno zůstane sama.
Právě proto mám pocit, že bychom si měli odpustit nejlacinější zkratky. Nemyslím si, že každý, kdo hájí možnost interrupce, je bezcitný člověk. Často za tím bývá obava z nespravedlnosti, z pokrytectví nebo z toho, že celou tíhu stejně nakonec ponese žena. A nemyslím si ani, že každý, kdo jde na Pochod pro život, chce ženám něco zakazovat nebo je soudit. Často za tím bývá prostá snaha říct, že žena nemá být k potratu dotlačena tlakem, samotou nebo bídou a že ani nenarozené dítě není pouhým detailem cizího příběhu.
Když se míjíme už ve slovníku
Z mnoha reakcí bylo patrné, že se často nebojuje proti tomu, co druhá strana skutečně říká, ale proti tomu, co si pod ní lidé sami představili. Kdo mluví o životě, bývá automaticky podezřelý, že je proti ženám. Kdo mluví o svobodě ženy, bývá naopak podezřelý, že mu na dítěti nezáleží. Tím se z debaty stává hlučný spor dvou karikatur, které se míjejí dřív, než se vůbec začnou poslouchat.
Napětí kolem pochodu ukázalo i to, kam až takové míjení vede: trasu blokovali odpůrci a policie zadržela pět lidí. Není to nejdůležitější věta celé věci, ale něco vypovídá. Neumíme už jen nesouhlasit. Potřebujeme druhého předem převést na přijatelnou zjednodušeninu, abychom se s ním nemuseli opravdu setkat.
Možná největší chyba celé téhle debaty je v tom, že z ní děláme souboj mezi ženou a dítětem. Jenže žena není nepřítel dítěte a dítě není nepřítel ženy. Nepřítelem bývá spíš strach, opuštěnost, tlak okolí, nezralost partnera, chudoba a únava. Pokud žena dítě chce, ale ví, že partner couvá, rodina tlačí a peníze nevycházejí, pak slovo volba zní sice správně, ale dost prázdně. Formálně tam je. Prakticky bývá sevřené okolnostmi.
Právě tady podle mě leží smysl všeho, co má být skutečně pro život. Ne v odsouzení ženy, ale v tom, aby věděla, že když řekne dítěti ano, nebude na to sama. Právě tady se ukazuje, zda má řeč o svobodě i svůj skutečný obsah. Skutečná svoboda totiž není jen možnost říct ne. Je to i možnost říct ano, aniž by za to člověk zaplatil rozpadem vztahu, ekonomickým pádem nebo sociální izolací.
Odpovědnost nezačíná až dvěma čárkami
S tím souvisí ještě jedna věc, o níž se mluví méně, než by bylo zdrávo. Odpovědnost nezačíná až ve chvíli, kdy test ukáže dvě čárky. Začíná mnohem dřív. U vztahů, u sexuální odpovědnosti, u ochoty nést důsledky vlastních rozhodnutí. A právě tady je fér říct nahlas, že velká část odpovědnosti neleží jen na ženě. Leží také na muži. Na jeho zralosti, statečnosti, nebo naopak na jeho pohodlnosti a útěku ve chvíli, kdy by měl stát vedle ní. Intimita není sport bez následků. A dospělost se nepozná podle toho, co si člověk užije, ale podle toho, co unese potom.
V komentářích jsem narazil i na známou zmínku o knize Numeri, podanou skoro jako rychlý důkaz, že potrat je přece i v Bibli. Ano, v ekumenickém překladu stojí tvrdá formulace: „břicho jí naduje, její klín potratí“ (Nu 5,27). Jenže poctivé čtení musí dodat i to, že jde o starozákonní rituál Božího soudu při podezření na nevěru, ne o obecné schválení dnešní interrupční praxe. Jeden verš ještě není hotová etika.
Možná existuje alespoň jedna věc, na níž bychom se mohli shodnout napříč tábory. Potrat není lehká věc. Není to banalita. Je to vždycky dotyk s bolestí, strachem a ztrátou. Už jen proto bychom o něm měli mluvit opatrněji, pokorněji a lidštěji.
Místo zákopů člověk
Nejde mi tedy o vítězství v hádce. Jde mi o to, aby žena v těžké chvíli neměla pocit, že jediná cesta ven vede přes ztrátu dítěte. Aby pomoc nebyla sprosté slovo. A aby se v celé té věci nezapomnělo na toho, kdo se sám ozvat neumí.
Možná bychom si všichni oddechli, kdybychom na chvíli přestali bojovat hlavně o nálepky a zkusili se vrátit k člověku. K ženě, která se bojí. K dítěti, které mlčí. K muži, který má nést svůj díl odpovědnosti. A k otázce, zda ještě umíme nabídnout víc než jen křik a zákopy.
