Článek
Když člověk čte článek, který se ptá, zda vesmír potřebuje Boha, narazí na směs vzdoru, zvědavosti a ironie. To je i případ Lenyi, která se hlásí k zapřísáhlému ateismu, opírá se o evoluci, Sagana, Hawkinga a přidává několik výpadů směrem k biblickým příběhům. Její text je výstižným příkladem toho, jak dnešní člověk často přemýšlí o víře. S jasnou úctou k vědě, se sarkasmem vůči náboženství a s upřímnou snahou porozumět světu. A právě proto má smysl reagovat. Ne proti ní, ale spolu s ní. Její otázka totiž není nepřátelská. Je poctivá.
O Hawkingovi, důkazech a o tom, proč se věda s vírou vůbec nehádá
Lenya začíná u Stephena Hawkinga, kterého omylem označí za křesťana. Hawking se ale sám považoval za ateistu. To není chyba, jen detail, který ukazuje, jak snadno se v této debatě vytvoří dojem, že vědec je vždy opakem věřícího. Jenže Hawking nebyl prorok ateismu a jeho výklad vzniku vesmíru Boha nevyvrací. Pouze popisuje mechanismus, jak by vesmír mohl vzniknout, pokud existují určité zákony.
A tady je klíč. Věda vysvětluje jak. Víra vysvětluje proč. Věda nikdy netvrdila, že zákony přírody mají vlastní původ. Jen je popisuje. Když tedy Hawking mluví o vzniku vesmíru z ničeho, používá slovo nic jinak než teologie. Jeho nic obsahuje energii a zákonitosti. Teologické nic je nepřítomnost jakékoli skutečnosti. A proto se víra s vědou nehádá. Mluví o dvou různých rovinách jedné skutečnosti.
Saganovo přesvědčení, že představy mají odpovídat důkazům, je správné. Jen je třeba dodat, že důkazy se týkají jevů, které lze měřit a pozorovat. Ne určovat smysl existence. Ne hodnotu člověka. Ne původ zákonitosti světa. Věda neselhala. Jen má své hranice. A je dobře, že je má.
O Adamovi, Evě a o tom, co po nás opravdu chce starý biblický příběh
Lenya se pouští do příběhu Adama a Evy s ironií, která se na internetu nosí. Pokud byli prvními lidmi, jejich děti musely mít mezi sebou děti a genetické výsledky by připomínaly méně povedené kapitoly evropské šlechty. Je to logický výsměch příběhu, který člověk vezme doslova. Jenže starověké vyprávění není biologický záznam. Mluví o lidské svobodě, vině a odpovědnosti. Ne o tom, kolik měl kdo v pravěku sourozenců.
Moderní genetika ukazuje, že lidstvo pochází z velké a pestré populace. Teologie to nepopírá, protože k tomu nikdy netvrdila opak. Starověký text říká, že člověk je bytost schopná vztahu k Bohu a zodpovědnosti. To je rovina, která vědě nevadí a kterou věda ani nechce řešit. Každý příběh odpovídá na jinou otázku.
Podobně je to s vymíráním druhů. Když Lenya píše, že druhy nevymíral žádný rozzlobený Bůh, má pravdu. Zánik druhů popisuje paleontologie jako přirozenou součást života. A víra není její oponent. Bůh není kosmický úředník, který škrtá tvory podle nálady. Evoluce je jazyk, kterým svět roste a mění se.
Vesmír, který prý nepotřeboval svého stvořitele
Lenya konstatuje, že vesmír vznikl sám a z chaosu vytvořil řád. Zní to moderně, ale věda tím nemyslí, že skutečně vznikl bez příčiny. Myslí tím, že vznikl podle zákonů, které existují. A právě to je bod, kde se otevírá prostor otázce po Bohu. Řád nevzniká náhodou. Když fyzika popisuje procesy, neříká tím nic o tom, proč existují pravidla. Mechanismus není původ. Popis není vysvětlení.
Představa Boha, který tleskne a planeta vznikne jako ve večerníčku, je jen karikatura. Starověká literatura pracovala s obrazy, protože lidé neměli slovník kvantové teorie. Obraz není pohádka. Je to jiný způsob jazyka. Symbol mluví o smyslu, ne o technologii. Kdyby Bible popisovala tvoření světa pomocí Planckových délek a kosmologických konstant, nikoho by neoslovila. Říká jinou pravdu jiným jazykem.
Kde byl Bůh, když běhali dinosauři
Jedna z nejostrějších otázek v textu zní takto. Pokud Bůh existuje, kde byl miliony let, když o něm nikdo nevěděl? Odpověď je překvapivě jednoduchá. Bůh není bytost uvězněná v čase. Čas je vlastnost vesmíru. Proto si jej nelze představit jako někoho, kdo v druhohorách seděl opřený o kapradinu a nudil se, než přijde člověk.
Dinosauři žili. Geologické éry tu byly dávno před námi. Jenže Bůh není jedním z jejich obyvatel. Pro člověka je svět příběh s kapitolami. Pro Boha je všechno přítomné najednou. A právě proto nedává smysl ptát se, co dělal před člověkem. Pro něj není před ani po. Je zdrojem toho, že vůbec existuje čas, v němž můžeme něco nazvat před a po.
Lenya správně podotýká, že lovci mamutů nebyli křesťané. Nebyli. A být ani nemohli. Víra není průkazka, kterou si lidstvo vyzvedlo před dvěma tisíci lety. Víra je lidská reakce na otázku po smyslu života. Ta se objevuje tehdy, kdy k ní člověk dozrává. Bůh není závislý na tom, zda ho někdo v určitém století aktivně vyznává.
O strachu z upalování a boji víry s vědou
Lenya vyslovuje obavu, aby se svět nevrátil do dob, kdy se za vědecké myšlení trestalo. Tento strach je upřímný. A je dobré o něm mluvit. Ano, historie znala temné epizody. Jenže moderní věda vznikla právě tam, kde lidé věřili v řád světa. A dnešní církev vědu přijímá, podporuje a vede s ní dialog. Pravda se nebojí pravdy.
Nikdo nikoho upalovat nebude. Jestli někde hoří oheň, bývá to ve virtuálních diskuzích, které by někdy potřebovaly méně žáru a více trpělivosti.
Co z toho vlastně plyne
A tak se vracíme k otázce, zda vesmír potřebuje Boha. Když se ptáme jen fyziky, odpověď zní, že ne. Když se ptáme po smyslu, odpověď zní jinak. Vesmír lze popsat bez Boha jako mechanismus. Nelze jej bez něj pochopit jako příběh. Svět je totiž nejen soubor částic a sil, ale také řád, který člověka provokuje otázkou, proč vůbec existuje.
Věda a víra nejsou protivníci. Jsou dvěma okny pohledu na stejnou skutečnost. Každé ukazuje něco jiného. Teprve dohromady dávají obraz, který stojí za to žít. Možná proto nás ta otázka stále provokuje. Svět je příliš krásný na to, aby byl náhoda. A příliš promyšlený na to, aby byl pouhou pohádkou.
