Článek
Všichni to známe. Někdy je toho moc. Člověk sedí u počítače, mozek vaří, prsty tikají, v jedné skupině se řeší nákup tonerů, v druhé plán dovolené, ve třetí sdílíte frustraci z vlády, v páté dostáváte fotky od babičky a v té šesté… no, tam se zrovna řeší tajná vojenská operace. A vy – plni dojmu, že komunikujete s důvěryhodným týmem – pošlete mezi smajlíky, memečka a náhodné komentáře detailní plán leteckého úderu na Blízkém východě. Protože… proč ne?
Tak nějak se to totiž stalo v USA. Do skupinového chatu na aplikaci Signal, kde si americké špičky vyměňovaly názory ohledně vojenské akce v Jemenu, byl omylem přizván i šéfredaktor magazínu The Atlantic, Jeffrey Goldberg. A protože novinář je od přírody tvor zvídavý, zveřejnil obsah debaty i s pikantními detaily. Ať žije moderní diplomacie! Možná by si někdo měl připomenout, že „Signal“ není jen šifrovací aplikace, ale taky slušné varování. Tohle varování blikalo červeně, houkalo, ale nikdo ho neslyšel přes klapání klávesnice.
A když už jsme si mysleli, že to horší být nemůže, přichází další zjištění – investigativci z Der Spiegel jednoduše vytáhli z volně dostupných databází telefonní čísla, e-maily a dokonce i některá hesla nejvyšších amerických představitelů. Ano, čtete správně. Stačilo pár kliknutí a máte kontakt na ministra obrany, poradce pro národní bezpečnost a šéfku tajných služeb. Kdyby existoval titul „Největší kybernaiva roku“, máme vítěze.
Americký ministr zahraničí sice celou věc označil za „velkou chybu“, ale zároveň ubezpečil veřejnost, že žádný život ohrožen nebyl a akce prý proběhla v pořádku. Inu, když už vám unikne plán, můžete aspoň tvrdit, že šlo o demo verzi.
Když jsem to četl, přiznám se, sevřel mě mrazivý pocit – ne snad kvůli bezpečnostnímu riziku, ale kvůli něčemu mnohem nebezpečnějšímu: tomu povědomému pocitu, že TOHLE se může stát komukoliv z nás.
Doba je rychlá, reakce ještě rychlejší a my jsme se naučili mluvit dřív, než myslíme. Tedy psát. Jedním klikem sdílíme, přeposíláme, posíláme screenshoty, aniž bychom si uvědomili, co vlastně pouštíme do světa. A že ten svět neodpouští.
A tak se ptám: co všechno už uniklo z našich chatů, co jsme napsali v emocích, ve spěchu, nebo prostě jen z nepozornosti? Možná ne vojenské plány, ale určitě nějaké to osobní „Jana je kráva“, co se pak přeposlalo rovnou Janě. Nebo pracovní „návrh smlouvy – důvěrné“, který skončil u klienta konkurence, protože měl podobné jméno. A samozřejmě to, co nás jednou dožene všechny – sdílení „vtipného“ obsahu, který byl v roce 2012 cool a v roce 2025 vás může stát zaměstnání, přátelství i dobré jméno.
A mezitím si u nás vesele řešíme, kdo je nejhorší premiér, jaká vláda zklamala víc a kdo má, nebo nemá právo říkat národu „vydržte“. Upřímně? Jsem za to rád. Protože místo aby se řešilo, že unikly citlivé informace o kybernetické obraně, řešíme, že „ministr měl na sobě nepadnoucí sako“ a „premiér použil slovo, které se nelíbilo na TikToku“. Krize řízení? Možná. Ale aspoň nám nikdo ještě nepustil hesla ke státní pokladně do diskuse na Modrém koníkovi.
Možná bychom si měli dát jedno zásadní předsevzetí: nepsat nic, co bychom neřekli nahlas na veřejnosti – a hlavně ne do skupiny, u které si nejsme jistí, kdo v ní vlastně všechno je.
Protože prsty na klávesnici, to není hračka. To je zbraň hromadného šíření. A někdy se strefí přímo do nás. Anebo do Jemenu.
Použité zdroje:
