Článek
Ráno prvního září má v sobě zvláštní příchuť – směs vůně nových sešitů, stresu z pozdního budíku a melancholie, že prázdniny se rozplynuly rychleji než pěna na limonádě. Děti vyrážejí do škol s aktovkami většími než ony samy a rodiče se tváří, že je to krásný okamžik. Přitom v koutku duše slaví tišeji než na silvestra: po dvou měsících intenzivního rodičovství se jim vrací svoboda od ranních dotazů „co budeme dneska dělat?“
Lada, pavouci a realita školní jídelny
Josef Lada to ve své básni „Září“ vystihl takto:
Tak, a už je zase září,
slunce ještě pořád září.
Na podzim to nevypadá,
i když občas listí padá.
Je to léto, ale babí!
Pavouci své sítě staví.
A když na ně padne rosa,
rozzáří se i ta vosa.
Idyla, že? Jenže realita prvního školního dne vypadá trochu jinak. Pavouk sice přede, ale v rohu šatny, kde na něj maminka za pět minut hystericky volá školníka. Rosa se netřpytí na pavučině, nýbrž na igelitu svačinových sáčků, které se nikdy nepodaří pořádně zavřít, takže okurka cestou do školy promění aktovku v malý skleník. A vosy? Ty nelítají nad loukou, ale nad popelnicí před školou, kam už někdo stihl vyhodit první jogurt, co „byl divný“.
A pak přijde školní jídelna – většinou ne hned prvního září, ale o den později, když děti zjistí, že prázdninová svoboda skončila definitivně i na talíři. Básník viděl vosu lesknout se v ranním slunci, děti u oběda vidí špenát lesknout se v mastném oku omáčky. Kde Lada mluvil o verši, tam se dnes ozývá duté klapání plastových táců v kuchyni. A v tom rachotu talířů a lžic se člověk rychle naučí, že skutečný realismus nevymysleli spisovatelé, ale kuchařky s padesáti litry polévky.
První den jako rituál odvahy
První září není jen obyčejné datum, je to malý rituál. Děti se tváří, že se těší, a někdy dokonce opravdu. Prvňáci jsou slavnostně nervózní, deváťáci se tváří, že jsou nad věcí, a rodiče prvňáků pláčou dojetím i úlevou zároveň. Všichni jsou účastníky každoročního divadla, kde se recitují proslovy, rozdávají kytičky paním učitelkám a kde tatínci nenápadně přemýšlejí, zda by v práci nešlo propašovat ještě týden dovolené.
A pak je tu zvláštní paradox: děti často chtějí zpět do školy, protože jim chyběli kamarádi. Rodiče jsou rádi, že děti jdou do školy, protože po dvou měsících už zvládli slyšet větu „nudím se“ tolikrát, že by z ní šlo složit vlastní hymnu prázdnin. A učitelé zas vědí, že třídní schůzky přicházejí rychleji než první pětka. U prvňáčků dokonce už dnes, aby se rodiče stihli dozvědět, že sešit má mít deset linek a ne osm.
Pavoučí sítě a rodičovská káva
Když se Lada díval na pavoučí sítě, viděl v nich krásu. Dnešní rodič na ně hledí jinak: pavoučí síť připomíná školní rozvrh. Nepravidelná, spletitá, choulostivá. A když do ní spadne první nemoc v podobě chřipky, celá konstrukce se houpe. Jenže stejně jako pavouk znovu zapřede, i rodiče znovu vyskládají svůj kalendář, rozvoz kroužků a schůzky s učiteli.
Zatímco děti sbírají první poznámky a zážitky nového školního roku, doma se rozhostí zvláštní ticho. I ranní káva chutná jinak. Klidněji, svobodněji než v srpnu, kdy den často začínal ospalým „Nech mě ještě spát“ a během pár minut se proměnil v neodbytné „Tak co podnikneme?“ – a pak už to jelo. Z obyčejného šálku se tak stává malý rituál návratu k dospěláckému světu a tiché vydechnutí po létě plném zvuku, pohybu a otázek, na které nikdy není jen jedna správná odpověď.
Vzpomínky nás starších
A zatímco děti dnes ráno s reptáním vstávaly do školy, my starší se můžeme jen pobaveně usmívat. Protože víme, že vstávání do školy byl vlastně luxus. Hodina matematiky se totiž dá přežít snáz než pondělní porada s šéfem a pětka z fyziky nebolí tolik jako pět faktur na stole.
Cesta ranní tramvají nebo busem byla proti dnešní špičce v dopravě skoro lázeňským pobytem a i ta neoblíbená tělocvikářka byla milosrdnější než firemní účetní, když vám připomene, že zálohy na daně jsou splatné zítra. Vzpomínky na školní rána tak získávají s věkem nečekanou příchuť nostalgie.
Když zazvoní září
A tak začíná další školní rok. Básníci by řekli, že je to nový příběh, rodiče, že je to návrat k rutinnímu chaosu, a děti, že je to čas na nové sešity, svačiny a pětky, které se budou doma vysvětlovat větami „ale ono to fakt nebylo fér“.
A přesto v tom všem zůstává cosi poetického. Rosa na pavučině, i když je to jen kapička rozlitého džusu na lavici. Slunce, které září, i když svítí do očí jen školníkovi, když zametá. A vosa, která se třpytí, i když se zoufale snaží vylézt z kelímku od kakaa.
Tak tedy vítejte v září. Měsíci, kdy se poezie střetává s realitou a obvykle prohrává. Ale možná právě proto máme pocit, že začíná něco důležitého. A pokud ne, tak si aspoň rodiče dají v klidu kávu a děti mají nový penál. A to je, přiznejme si, malý zázrak.
Malé přání do velkého školního kolotoče
A na závěr přání: prvňáčkům ať jim nadšení z jejich prvního dne vydrží co nejdéle, starším žákům a studentům ať najdou v učení i trochu radosti, rodičům hodně trpělivosti, když se ve školním roce sem tam nezadaří, a pedagogům pevné nervy a schopnost občas přimhouřit očičko.
Vždyť škola není jen o známkách, ale i o skvělých kamarádech a vzpomínkách, které se jednou budou vyprávět s úsměvem u kávy – třeba o úplně první pětce, která nakonec nikoho nezabila, nebo o poznámce, jež vypadala přísně jen na papíře. Já tu svou dostal už třetího září v první třídě. Stálo tam „bije spolužáka“, ale ve skutečnosti šlo o dvě neohrabané rány pastelkou. A kdo by si dnes nepřál, aby všechny životní průšvihy byly takhle dětsky nevinné.
