Článek
Vždycky jsem si myslel, že největší hrozby internetu jsou dezinformace, pornostránky a lidé, kteří píšou „by jsme“ – a ještě dohromady.
Ale teď už vím, že skutečné nebezpečí má oválný tvar, křehkou skořápku a stává se virální, jakmile ho matka práskne o čelo svého dítěte. Přesně to udělala jedna švédská maminka, která si myslela, že humor je jen otázkou správného úhlu kamery a syrového vejce. Výsledek? Video, smích sledujících, pětiletá dcera se žloutkem ve vlasech… a pokuta.
Ne od dcery – ta to spíš nechápala, než žalovala – ale od jednoho ze sledujících. Ano, ve Švédsku stačí, aby se jeden ze sta tisíc diváků cítil nepříjemně, a už se rozběhne právní aparát. Výsledkem byla pokuta v přepočtu 45 tisíc korun. Ne za domácí násilí. Za virální vejce.
A je na tom cosi až komicky absurdního – že právě ve Švédsku, kde hoří auta, sílí gangy a policie si na některá předměstí raději bere doprovod, má soud čas řešit jedno vejce rozbité o dětské čelo. Tam, kde by leckdo čekal benevolentní „to se stává“, přichází rázný rozsudek. Inu, severská rovnost – spravedlnost se měří i podle počtu skořápek.
Ale buďme spravedliví – ten verdikt má smysl. Ukazuje, že i legrace má své meze. A že dítě není rekvizita. Není to roztomilý doplněk pro sociální sítě. Je to malý člověk. Citlivý, důvěřivý. A když mu tu důvěru rozbijeme, nezůstane po ní jen flek – ale možná i trhlina.
Ano, i dřív se natáčela domácí videa. Ale nikdo mě nefilmoval proto, že jsem plakal. Dnes je všechno obsah. Každý pád, každá slza, každé dítě – všechno se dá použít. Jenže děti nejsou formát. Nejsou „krátké video“. Jsou to osobnosti. Ne virální položky v našem denním přehledu sledovanosti.
A tak si říkám – co kdybychom místo vajíček dávali dětem něco, co se nerozbíjí? Třeba důvěru. Blízkost. Zdravý rozum. A humor, který nebolí.
A pokud má někdo neodolatelnou chuť rozbít vejce pro internetovou slávu – prosím, ať si ho práskne o vlastní čelo. Ideálně bez publika. Možná pak pochopí, že být rodičem není reality show, ale realita.
A ta má daleko větší dosah než jakýkoli virál.
Jenže právě v tom je háček – realita už dnes nestačí. Děti se nerodí jen do rodin, ale i do algoritmů. Dřív jste vedli dítě za ruku, dnes ho vedete na TikTok. A čím větší zásah do jeho soukromí, tím větší zásah v analytice. Kde jsme se to ocitli, že rodičovská láska potřebuje potvrzení v podobě srdíčka?
Z pokusů o zábavu se stává trh. Každý smích má svou cenu, každý výjev svůj monetizační potenciál. A zatímco dospělí vědí, co dělají – nebo si to aspoň myslí – dítě žádnou volbu nemá. Nechápe kontext. Nerozumí virálu. Jen ví, že se někdo smál, když se rozplakalo.
A to už není o vejcích.
To je o tom, že důvěra se nestaví jako LEGO. Není to hra, kde si něco zbouráme a pak znovu postavíme. Někdy se rozbije tak, že už nikdy úplně nedrží. A to jen proto, že jsme chtěli pár sekund pozornosti od lidí, které ani neznáme.
Takže příště, až budete držet v ruce telefon a říkat si „tohle bude bomba“, zkuste se nejdřív podívat do očí tomu, koho se to týká. Možná vám řeknou víc než celý internet.
Protože ve světě, kde všechno míří na síť, si to nejcennější žádá právě opak: offline důvěru.
A ta se, na rozdíl od vajíček, nerozbije – pokud ji držíte oběma rukama.
