Článek
V dnešní době, kdy se ministři tagují na Instagramu, premiéři podcastují a diplomacie se odehrává spíš na síti X než v OSN, působí výměna oficiálních dopisů mezi Fialou a Ficem jako návrat do dob, kdy Václav Havel ještě nosil rolák. Papír s podpisem, oslovení „milý Petr“, uctivě sdělené národní zájmy. Krásné. Dojemné. A v kontextu reality trochu jako když si dva bráchové píšou ohledně toho, kdo má v neděli přivézt guláš na rodinný oběd – jen s tím rozdílem, že jeden je vegetarián a druhý vlastní jatka.
Fico chce po Fialovi respekt ke slovenskému zájmu ohledně garancí plynu, a tak mu napsal, že ho má rád, ale že si bude dělat věci po svém. A že mu Česko nemá kecat do plynu, protože když dojde plyn, dojde i humor – a Slováci už bez něj zvládají dost. Dopis s tímto poselstvím pak nezveřejnil v archivu ministerstva zahraničí, ale rovnou na Facebooku, jak se to v moderní diplomacii sluší a patří. Fiala odepsal, že dopis dostal, ale že na rodinný oběd nepřijde. Stačí prý, když spolu mluví švagři přes Teams. A že státnické vztahy se mají řešit přes kanály diplomatické, ne rodinné.
Plynová realita a politická romantika
Tohle není souboj dobra a zla, ani Západ versus Východ. Tohle je drama jako z romantické telenovely. Fico potřebuje levný plyn, protože má doma smlouvu do roku 2034 s Gazpromem. Kdyby mu ho někdo odstřihl, spadne na zadek dřív než eurodotace. Jenže Evropa má jiný plán – do roku 2027 si dát s Ruskem sbohem. A pokud možno navždy. Tedy aspoň energeticky.
Slovensko se bojí, že mu někdo zavře kohoutek, a Česko mu říká: „Neboj, to zvládneš.“ Jenže Fico ví, že zvládat se dá ledacos – třeba vládnout s Dankem – ale bez plynu vařit těstoviny je trochu složitější. A když se vám do toho ještě montuje soused, který si už dávno zajistil svoje špagety z Norska, je to na zvednuté obočí.
Dopisy, které nevoní po diplomacii
Zajímavé je, že kdysi se tyhle věci řešily telefonem, nebo rovnou v hospodě u borovičky. Dneska se posílají dopisy, které připomínají maturitní slohovku na téma „Přátelství mezi národy“. Možná je to tím, že osobní setkání už nejsou v kurzu. Anebo tím, že ani jeden z nich už moc nevěří tomu druhému. Připomíná to hádku sourozenců, kde jeden říká „respektuj mě“ a druhý odpovídá „respektuju, ale neposlechnu“.
Přitom oba hrají tu samou hru – kdo to lépe prodá doma. Fico potřebuje před voličem vypadat jako obránce slovenského zájmu před zlou Evropou. Fiala zase jako ten, kdo drží evropskou linii a brání ruskému vlivu. Výsledkem je dopisové pinožení, které nerozhodne o plynu, ale zato skvěle plní titulky.
Když se bratři míjejí
A tak se dnes opět ukazuje, že přestože jsme si jazykově blíž než kdokoli jiný, dokážeme si nerozumět na diplomatické úrovni stejně dokonale jako Francouzi s Angličany. Bratři, co se hádají o to, kdo komu víc kazí reputaci, a kdo má doma větší účty za plyn. Jeden chce summit, druhý raději e-mail. Jeden má obavy, druhý doporučení. A oba vědí, že ten problém nakonec stejně nevyřeší oni, ale burza v Rotterdamu.
A co na to občané?
Těžko říct. Češi sledují s mírnou skepsí, Slováci s mírným zoufalstvím. A ti ostatní? Ti si dávno koupili elektrický vařič, zrušili televizi kvůli koncesionářským poplatkům a v komentářích pod články stejně napíšou, že za to může Brusel. Anebo Soros. Anebo oba. Mezitím Fico bojuje za „rozumné ceny“ a Fiala za „standardní komunikaci“. Vítězství zaručeno. Minimálně v rámci PR oddělení.
A tak zůstává otázka: kdo to vlastně vede líp? Fico, který hraje na notu suverenity, nebo Fiala, který píše dopisy a doufá, že se to nějak uhladí? Možná ani jeden. Ale jednu věc bychom si mohli připomenout – že diplomacie mezi bratry se nedělá přes oficiální dopisy. Ta se dělá tak, že si zavoláte, sejdete se u guláše, nalijete borovičku a domluvíte se jako lidi. Třeba i bez plynu. Ale s plným plynem zdravého rozumu.
