Článek
Kostel je zvláštní prostor. Všude jinde se dětský křik bere jako rušení, v chrámu je to však hudba. Smích, zpěv, šeptání u prvních čtení – to všechno je znamením, že víra se předává dál, že má budoucnost. Včera se však v Minneapolis dětské hlasy odmlčely. A místo nich zaznělo to, co do kostela nepatří: výstřely.
Nikdo, kdo ráno posílal své dítě na slavnostní mši k začátku školního roku, si nedokázal představit, že odpoledne už ho bude objímat jen v paměti. Osmiletý a desetiletý život useknutý kulkou – jaká absurdita, jaký výsměch všem slovům o bezpečí, o radosti, o budoucnosti.
Rodiče, kteří nepřestanou čekat
Jsou chvíle, kdy se slova lámou v krku. Když matka stojí před prázdnou postelí, kde ještě včera ležely pastelky a školní batoh. Když otec večer mechanicky prostře i pro to dítě, které už nikdy nepřijde ke stolu. Ta bolest není křikem, je to ticho, které dusí všechno kolem.
Policie může vyšetřovat, novináři mohou psát titulky, politici pronášet silné věty. Ale žádná z těch vět nepřeklene propast v srdci rodiče, který ráno políbil své dítě na čelo a netušil, že je to naposled.
Zlomené srdce a Bůh, který se sklání
Arcibiskup Grob citoval žalm: „Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce.“ A já tomu chci věřit. Protože jinak by včerejší den byl jen černou dírou, která pohltí všechno. Jestli Bůh někdy skutečně plakal, pak to bylo právě včera v Minneapolis. Plakal s dětmi, které umíraly v lavici. Plakal s rodiči, kteří hledali své syny a dcery mezi zraněnými. Plakal s učiteli, kteří je chtěli chránit, ale neměli jak.
A snad právě ty Boží slzy promění tu nekonečnou noc alespoň v záblesk světla – a dvě malé duše už doběhly tam, kde není strach, bolest ani střelba.
Aby nebyla zbytečná
Útočník přišel ozbrojený nenávistí, která si vyžádala dvě dětské oběti a zanechala desítky ran. Jeho jméno možná zůstane v policejních spisech, ale v Božích dlaních má větší váhu jméno osmiletého chlapce a desetileté dívky, kteří přišli o život.
Každá tragédie nás staví před otázku: co s tím? Zda to necháme být jen „dalším útokem“, anebo dovolíme, aby nás proměnila. Ty děti si zaslouží víc než zapomenutý titulek v novinách. Jejich smrt nemůže být jen statistika a další číslo do seznamu obětí střelných zbraní.
Možná největší poctou těmto malým životům bude, když si my ostatní uvědomíme křehkost chvíle. Když obejmeme své děti pevněji, když si večer sedneme s rodinou k modlitbě, když odmítneme nenávist, která se zvrhne v kulku.
Ticho, které bolí víc než výstřel
Když dnes lidé vejdou do toho kostela, uvidí střepy a prázdné lavice. Ale ještě víc je bude bolet ticho. Ticho místo zpěvu, ticho místo smíchu. A to ticho bude křičet do nebe.
Dvě malé tváře se už nevrátí. A přesto věřím, že nezmizely. Že jsou uchované v Božích dlaních, kde žádná střela nemá moc.
Odpočívejte v pokoji.
Zdroje (EN):
Minneapolis police: shooting at Catholic school has left 3 dead, including shooter, and 17 injured (WDET and Wayne State University)
Minneapolis Catholic school shooting; Milwaukee Archdiocese reaction (FOX6 News Milwaukee)
