Článek
Lidl Outlet v Olomouci vzali lidé útokem. Ne, opravdu. Nejde o metaforu. V devět hodin ráno už stálo před vchodem kolem sto padesáti natěšených občanů a o hodinu později už se v téže frontě tulilo lidí jako na prvomájovém průvodu za totáče. Parkoviště narvané, ale doprava plynulá. Zázrak. Žádné facky, žádné hysterické výkřiky „ten byl můj!“, jen lehké postávání s lehkou nervozitou a ostrahou, co připomínala atmosféru maturitního večírku – víš, že se něco může zvrhnout, ale doufáš, že to zůstane v mezích důstojnosti.
Příběh o kávovaru a národní pouti
Jedna paní přijela z Prahy. Ve čtyři ráno. Pro kávovar. S přítelem. Ne, nejeli do Říma. Nejeli ani na Štrbské pleso. Jeli na Kafkovu ulici. Protože tam je levněji. A kde je levněji, tam je domov. Tam je Česko.
Další poutník dorazil z Chotěboře. V očích odhodlání, v kufru místo na bourací kladivo. Prý už byl i na pražské otvíračce a odnesl si tehdy vrtačky a čerpadlo. V Olomouci chtěl doplnit sbírku. Kamarádi mu říkali, že má doma už celý Lidl. Smáli se, ale jen závistivě. Kdo z nás by nechtěl doma celý Lidl?
A pak Adam. Domácí chlapec. Dorazil „až“ pět minut před osmou a pronesl legendární větu: „Čekal jsem víc lidí.“ Ano, Adame. Více lidí. Protože tři stovky jsou pro olomoucké poměry takové příjemné nedělní posezení, že?
Kde končí slevy a začíná mystika
Co je to za sílu, která nutí člověka vstát ve čtyři ráno, sednout do auta a jet do města, kde ho čeká výběr „toho, co zbylo“? Je to pud? Je to kulturní kód? Nebo hluboká vnitřní potřeba mít doma sadu šroubováků, o které víš, že je nikdy nepoužiješ, ale stála 89 korun a za to bys přece nekoupil ani pivo a párek?
Lidl ví, co dělá. Slevy nejsou jen ekonomický nástroj. Jsou to emoce. Adrenalin. Droga. A když k tomu přidáš fakt, že prodejna zůstane otevřená „dokud lidi budou nakupovat“, máš hotovou sociální laboratoř. Takový menší Hunger Games, kde se nebojuje o život, ale o toustovač.
Ať žije slevová revoluce
Na ploše tisíce metrů čtverečních tu najdeš zlevněné oblečení, obuv, hračky, sportovní vybavení i kuchyňské harampádí. A taky naději, že si domů odvezeš alespoň jeden produkt, o kterém nevíš, k čemu slouží, ale vypadá solidně a byl levný. A co není levné, jako by nebylo.
Až se za deset let budou vnoučata ptát, kde jste byli, když otevřeli Lidl Outlet v Olomouci, vyprávějte jim hrdě. Že jste tam stáli. A čekali. A odešli s elektrickou dekou, dvěma termoskami a pocitem, že svět ještě dává smysl – pokud je sleva dost hluboká.
V moderní době už netáhneme do boje za svobodu, ale za sadu hrnců. A nevyhrává ten nejsilnější, ale ten, kdo má navigaci nastavenou na „Lidl Outlet“ a budík na 3:45. Je to krásné. Je to šílené. Je to naše.
