Článek
Republikáni chtějí Trumpa natrvalo vytesat do skály. On sám po tom touží. A tak se z monumentu americké historie stává přetlakovaný balón ega, který jen čeká, až mu někdo špendlíkem jménem „realita“ decentně píchne čelo.
Abychom si rozuměli: nejde o žádnou recesi nebo performance umělců z Brooklynu. V Kongresu Spojených států skutečně leží návrh zákona, který nařizuje ministrovi vnitra, aby zajistil vytesání tváře Donalda J. Trumpa na Mount Rushmore. Někdo posílá pohlednice z dovolené, někdo si posílá vlastní obličej do žuly. Každý máme nějaký ten sen.
Guvernérka Jižní Dakoty Kristi Noemová, dnes už ministryně pro vnitřní bezpečnost, Trumpovu touhu podpořila. Prý mu to slíbil i kámen. Tedy, možná to byl geolog, ale když zrovna není slyšet opozice, slyší člověk kdeco.
Lincoln, Roosevelt, Trump. Co by na tom mohlo být zvláštního?
Když původní sochař Gutzon Borglum vytesal čtyři tváře – Washingtona, Jeffersona, Roosevelta a Lincolna – chtěl tím zachytit zásadní okamžiky Ameriky: boj za nezávislost, demokracii, zrušení otroctví a první mírovou Nobelovu cenu pro Američana. Dnes je ten výběr zpochybňován. Ne snad kvůli historickému kontextu, ale protože chybí někdo, kdo umí udělat z daní reality show.
Kdo jiný než Trump? Vždyť už má svůj „velký krásný zákon“ – název rozpočtového a imigračního balíčku, který by s trochou kreativity mohl být titul románu od Rosamundy Pilcher. Kritikové tvrdí, že zákon přidá 3,3 bilionu dolarů ke státnímu dluhu a odebere zdravotní pojištění sedmnácti milionům Američanů. Ale co je to proti věčnosti? Hlavně, když to bude vytesáno.
Republikáni z Tennessee tvrdí, že „odkaz Mount Rushmore se musí vyvíjet“. A Trumpa považují za vrcholný bod tohoto vývoje. Je to trochu jako říct, že evoluce dosáhla vrcholu s člověkem, který si do bazénu pouští fén, ale budiž. Každý má jiný ideál.
Skála je připravená. Až na to, že není
Bohužel pro Trumpa – a bohudík pro stabilitu hory – geologové mají jasno: Mount Rushmore je sice z velké části žula, ale obsahuje i břidlici a růženín. A to jsou materiály, které další plastickou operaci rozhodně nevyhledávají. Skála už teď drží pohromadě hlavně silou vůle a turistických pohlednic. Přidat další obličej? Přibližně stejně dobrý nápad, jako dát šlehačku na hovězí guláš. Můžete to zkusit, ale rozhodně to není recept na delší život.
A Trump? Ten by se pravděpodobně s obyčejnou kamennou bustou nespokojil. Jeho tvář by podle všeho musela svítit ve tmě, zpívat hymnu a nejspíš i odebírat data o návštěvnících. Jenže i kdyby tam jen tiše stál, s větrem ve vlasech a pohledem do dálky, skála by to zřejmě nezvládla. Ta hlava je prostě těžká. Nejen materiálem, ale především obsahem.
Když tě nevezme hora, postavíš si zahradu
Trump je ale praktický. Když se mu nedaří dostat do skály, plánuje vlastní panteon: Národní zahradu amerických hrdinů. Vznikne prý už příští rok. Bude mít 250 soch největších Američanů, které – jak jinak – vybere osobně. Zatím chybí Kennedy, chybí Obama, chybí původní obyvatelé, ale věříme, že Melania dostane místo alespoň jako dekorativní květina.
Zahrada má být odpovědí na odstraňování soch Konfederace a jiných symbolů minulosti. Trump to pojal jako kontraprojekt: sochy minulosti nahradí sochy přítomnosti. Hrdinové, které Amerika potřebuje – podle Trumpa. Což je trochu jako kdyby si králík stavěl pomník lišky a tvrdil, že to dává smysl.
Socha jako politický statement
Demokraté pochopitelně zuří. Označují Trumpa za zločince, násilníka a lháře. A upozorňují, že by se jeho socha mohla stát terčem vandalismu. Což je milé podcenění – v zemi, kde vám rozmlátí auto, protože máte špatnou nálepku na nárazníku, by socha Trumpa potřebovala spíš pancéřový kryt a pravidelné pomazání svěcenou vodou.
Ale možná je to vlastně správně. Když už dělat památník doby, která se zamilovala do reality show a dezinformací, proč neudělat z Trumpa symbol? Třeba i z čokolády. Aspoň by to bylo sladší než bilance jeho vlády.
Přidávat Trumpa na Mount Rushmore je jako domalovat dalšího apoštola k Poslední večeři. Ten s mobilem a kečupem. Ale jestli se to někdy stane, aspoň budeme moci přiznat, že jsme byli u toho. U chvíle, kdy se památník svobody proměnil ve svatyni samolibosti. A že jsme se tomu – naposledy – od srdce zasmáli.
