Článek
Někdy stačí pár sekund na to, abyste se ocitli v roli hlavního podezřelého, i když jste zrovna nevinní jako ministr na tiskovce. Záchodová kabinka, ten demokratický prostor pro všechny, má zvláštní kouzlo. Odměňuje vinu i nevinu stejným způsobem, pohledem plným opovržení od všech ostatních čekajících.
Pach se vždycky lepí na posledního
Je to univerzální zákon přírody, něco jako gravitace nebo zdražování másla. Když někdo před vámi vykoná monumentální potřebu, zanechá po sobě nejen stopu na toaletním papíru, ale hlavně v atmosféře. Vy pak vstoupíte s nevinným úmyslem, jen na malou potřebu, rychle a decentně, ale záchod si mezitím vytvoří mikroklima, ve kterém by nepřežil ani šváb.
Když pak vycházíte ven, nastává soudní proces. Čekající hosté, kolegové či náhodní pocestní vám věnují ten pohled. Pohled, který říká: „Tohle byl určitě on.“ Vy chcete křičet: „Ne, přísahám, já jsem tam jen cvaknul jako kolibřík. Ten, kdo to spáchal, už je dávno pryč.“ Jenže kdo vám uvěří. Pach se vždy lepí na posledního.
Spravedlnost podle pachu
Ve chvíli, kdy zavřete dveře kabinky, podepisujete smlouvu s ďáblem. Přijímáte odpovědnost nejen za vlastní výkon, ale i za veškeré pachové dědictví minulých uživatelů. Ať chcete, nebo ne, vycházíte ven jako nositel trestního spisu. Nikdo už nezkoumá časovou osu. Nikdo nehledá předchozího pachatele. Není odvolání.
V restauracích je to ještě horší. Venku vás nečekají jen pohledy, ale také pohyby vidliček, které se na okamžik zastaví. Polévka zůstane nedojedena, víno ztrácí buket. Všichni v sále vědí, že jste právě vy kabinkový zločinec. A vysvětlujte jim pak, že jste šli jen na krátký výlet, nikoliv na jaderný test.
Syndrom kabinkové zvěře
Proto navrhuji oficiální název pro tento fenomén: syndrom kabinkové zvěře. Ten název jsem nevymyslel náhodou – v takové chvíli se totiž člověk opravdu mění v kus zvěře, na kterou se lepí cizí pach, i když sama nic neprovedla. Připomíná srnce, který jen proběhne lesem, ale všichni na něj ukazují, že to tam celé načůral na pařez.
A právě v tom je ta absurdita. Nejsme pachatelé, jsme jen kabinková zvěř, co nese následky cizích hříchů. Vypadáme jako neškodní zajíci, ale dav nás vidí jako tchoře, který právě zamořil okolí. Syndrom kabinkové zvěře dokonale popisuje tuhle bezmoc, kdy nezáleží na realitě, ale jen na tom, jak rychle vás okolí označí za pachatele biologického útoku.
Cedulky ani alibi vás nespasí
Možná by stálo za to mít cedulky „Nebylo to moje dílo“ nebo razítko „Pouze malá potřeba“. Anebo zavést záchodové alibi, krátké potvrzení od očitého svědka, že pachatelem byl někdo jiný. Jenže všichni víme, že by to stejně nefungovalo. Skutečný pachatel by si vždycky vzal tu nejnevinnější cedulku a vy byste zrovna skončili s tou, na které by stálo „Jaderný test proběhl úspěšně“.
Do té doby nám nezbývá než přijmout roli tragikomického hrdiny. Nosit tíhu podezření, přestože jsme nevinní. A smířit se s tím, že kabinka není místem očisty, ale pachového procesu s veřejností.
A tak se stává, že do restaurace přijdete na steak, ale odcházíte jako pachatel zločinu proti lidskosti. Syndrom kabinkové zvěře je nemoc, na kterou nezabírá žádná vůně světa, jen ironie.
