Článek
Česká politika znovu objevila kouzlo interiérového designu. Tentokrát nikoli ve stylu „kde vzít a nekrást“, ale „co sundat, aby bylo jasno“. Okamura se chlubí odstraněním další vlajky. Tentokrát ze své kanceláře. Z místnosti předsedy Poslanecké sněmovny zmizela vlajka Evropské unie a nahradila ji další česká. Dvě české vlajky v jedné místnosti. Pro jistotu. Aby se národ cítil obklopen a ideálně i uklidněn.
Nešlo prý o politiku, nýbrž o úklid. Vlajka EU byla reliktem po předchůdkyni. V politice se dnes už nic nedělá z přesvědčení, všechno je to archeologie. Něco tam zůstalo, někdo to zapomněl, tak se to prostě vyhodí. Kdyby šlo o starý hrnek nebo kytku, nikdo by ani nemrknul. Vlajka je ovšem jiný kalibr. Vlajka je emoce na tyči a ideálně také spouštěč kulturní války.
Kancelář jako politické jeviště
Fascinující je, jak se z kanceláře předsedy Sněmovny stává prostor s proměnlivou symbolikou podle momentálního nájemníka. Připomíná to studentský byt. Jeden si pověsí Che Guevaru, druhý svatého Václava, třetí sundá všechno, protože stěny mají zůstat neutrální, a čtvrtý to vyřeší tak, že si tam dá českou vlajku dvakrát, aby se to nepletlo. Národní minimalismus po česku.
Argument, že Česká republika má jen jednu vlajku a ta stačí, zní vlastenecky až do chvíle, než si člověk připomene drobný detail, že jsme členy Evropské unie. Ne omylem, ne násilím, ale dobrovolně. Vlajka EU ve státní instituci není znakem kapitulace, ale připomínkou reality. Něco jako kalendář na zdi. Můžete ho sundat, ale pondělí tím nezmizí a úterý si stejně přijde pro své.
Politika jako práce s rekvizitami
Celé to působí jako pečlivě připravené gesto pro sociální sítě. Politika se dnes totiž nedělá zákony, ale rekvizitami. Kdo sundá vlajku, kdo ji pověsí, kdo ji demonstrativně odnese. Obsah se vejde do titulku, hloubka do krátkého videa. Demokracie jako reality show, kde se nehlasuje o zákonech, ale o tom, kdo má konzistentnější kulisy.
Nejzábavnější na tom je, že zatímco se vedou vášnivé debaty o kousku látky, skutečné otázky evropské politiky zůstávají v šuplíku. Co z členství v EU bereme, co dáváme, kde jsme suverénní a kde si suverenitu jen hlasitě představujeme. Vlajka zmizela, problémy zůstaly. A zůstaly i tehdy, když se pověsí další česká.
Možná by stálo za to jít ještě dál. Sundat z kanceláří všechno. Vlajky, portréty, slogany. Nechat tam jen stůl, židli a zákony. A pak se ukáže, kdo má co říct i bez kulis. Do té doby ale budeme svědky politiky, která si vystačí s jednoduchým gestem a silným obrazem. Vlajka se sundala ze stojanu, kamera to zaznamenala, sdělení bylo doručeno. Nešlo o změnu politiky ani o rozhodnutí s reálnými důsledky, spíš o signál pro ty, kteří podobná gesta čtou rychle a s chutí. Populismus má totiž rád jednoduchost. A nic není jednodušší než sundat vlajku a tvářit se, že se tím vyřešilo něco podstatného.
