Volby 2025: Český národ zvolil klid, protože změna by bolela

Každé čtyři roky se v této zemi koná společenský rituál jménem volby. Politici slibují, voliči přemýšlejí, média přehánějí a nakonec to celé dopadne přesně tak, jak všichni čekali. Tentokrát jsme volili ve stínu války, inflace a digitálních zmatků, ale hlavně s pocitem, že ať dopadne cokoli, stejně to nějak přežijeme. A o to přece jde.

Češi nejsou idealisté. Jsou realisty s romantickou duší, kteří se ráno pohádají s politiky u televize, ale odpoledne jim zase dají hlas, protože „alespoň něco dělají“. Není to cynismus, spíš zvláštní forma národní terapie. Změna je náročná, zatímco rezignace je příjemně známá.

Hnutí ANO znovu zvítězilo. Andrej Babiš dokázal, že charisma, účetní tabulky a přesvědčivý marketing jsou v politice silnější než ideologie. V Česku není potřeba voliče přesvědčovat, že bude lépe. Stačí mu ukázat, že by mohlo být hůř. A v tom je Babiš mistr.

Jeho voliči nejsou naivní, jak se často říká. Jsou praktičtí. Vědí, že svět je složitý, stát pomalý a politika nudná. A tak si vybírají muže, který vypadá, že by všechno nejraději řídil jako firmu. Babiš není politik z učebnice demokracie, ale podnikatel s přirozeným smyslem pro přežití. V zemi, kde se politika měří podle ceny piva, to stačí k vítězství.

Vládnout mu však nebude snadné. Ať se spojí s kýmkoli, nebude to vláda, ale akciová společnost s akcionáři, kteří mají krátkou trpělivost a dlouhé seznamy požadavků.

Koalice SPOLU dopadla o něco hůře než minule, ale stále důstojně. Fiala a jeho tým připomínají učitele matematiky, který sice nenadchne, ale umí spočítat, že i trojka je známka. Jejich politika je jako černý čaj bez cukru, nikoho neurazí, ale málokdo si přidá.

Blažkův bitcoinový výlet, Benda jako kronikář devadesátých let a několik nezvládnutých mediálních vystoupení dokázaly, že i serióznost má své limity. SPOLU se stalo volbou těch, kteří už nemají sílu věřit, ale ještě nechtějí vzdát naději. Je to strana pro lidi, kteří vstávají včas, platí složenky a tiše doufají, že se všechno nakonec nějak spraví.

Starostové si mohou gratulovat. Po všem, co se kolem nich dělo, by leckdo čekal propad, ale oni místo pádu našli stabilitu. Jedenáct procent je v české politice víc než číslo, je to potvrzení, že voliči mají schopnost odpustit, pokud vidí snahu. A tu STAN projevil.

Jejich kampaň působila místy jako šachová partie, kde se střídají tahy naděje a improvizace, ale nakonec to zafungovalo. STAN už dávno není jen spolek regionálních starostů, ale značka pro ty, kteří chtějí věřit, že i v politice se dá mluvit lidsky. Jejich úspěch je tichý, skromný a trochu překvapivý, a možná právě proto působí sympaticky.

Piráti přežili, což po jejich vnitřních bouřích a pádu preferencí není samozřejmost. Osm celých devadesát sedm procent je sice méně než doufali, ale po posledním volebním fiasku jde o návrat mezi živé. Hřib se ukázal jako politik s praxí a voliči mu to ocenili.

Jenže ironie osudu je neúprosná. Strana, která chtěla digitalizovat stát, doplatila na nefunkční elektronické občanky přímo během voleb. Po celé zemi se lidé marně snažili načíst průkaz, který měl potvrdit jejich modernost. Piráti chtěli revoluci, ale systém chtěl restart. Symbolika dokonalá.

Tomio Okamura a jeho parta národních romantiků skončili s výsledkem, který potěší, ale nezahřeje. Spojili se, varovali, slibovali a nakonec skončili pod osmi procenty. Není to tragédie, ale ani triumf.

Jejich voliči jsou věrní, ale i trpělivost má své meze. Možná si uvědomili, že když se pořád mluví o záchraně národa, ale nikdo nezachraňuje ani chodník před domem, něco je špatně. SPD zůstává ventilem frustrace, který demokracii paradoxně prospívá. Kdyby nebyli, museli bychom si je vymyslet, jako národní terapii pro všechny, co potřebují křičet.

Motoristé, tedy spojení benzínu, botoxu a Instagramu, překvapili. Šest celých sedmdesát sedm procent pro hnutí, které ještě v létě sotva startovalo, je výkon, který by jim záviděla nejedna zavedená partaj. Filip Turek se stal hvězdou sociálních sítí a jejich voliči objevili, že politika může být i stylová.

Jejich hesla o svobodě pohybu, nižších daních a slevových akcích na dálniční známky zněla sice jako leták z pumpy, ale zabodovala. Motoristé nejsou zjevení, ale připomínka, že i politika potřebuje trochu benzínu a sebevědomí. V jejich případě spíše více lesku než obsahu, ale čert to vem, aspoň se u toho člověk nenudí.

A nakonec ticho. Hnutí Stačilo skončilo pod pětiprocentní hranicí a komunisté s nimi. Získali čtyři celá tři procenta, což je přesně tolik, aby měli na kávu, ale ne na mandát. Český volič jim zdvořile ukázal dveře. Ne s nenávistí, spíše s unaveným úsměvem.

Je to malý zázrak v zemi, která má občas tendenci obracet se zpět. Voliči se tentokrát nenechali chytit na slogany o zdravém rozumu a národních zájmech. Ukázali, že i když paměť bývá krátká, někdy stačí jediná vzpomínka, aby se minulost nevrátila.

Volby 2025 dopadly tak, jak jsme si zasloužili. Nikdo nevyhrál úplně, nikdo úplně neprohrál. Česká politika připomíná rodinný snímek po svátcích. Všichni se usmívají, ale každý ví, že příště to bude zase stejné. V tom je naše síla i naše slabost.

Máme zvláštní dar brát i vážné věci s nadhledem. Smějeme se tam, kde by jiní plakali, a nadáváme jen proto, že by ticho bylo podezřelé. Možná jsme nevybrali dokonalé lídry, ale vybrali jsme ty, kterým rozumíme. A to se počítá.