Článek
Říká se, že děti jsou naše budoucnost. Ale dnes, když mají svůj mezinárodní svátek, jsou hlavně naše zrcadlo. A to bolí.
Protože děti – na rozdíl od nás – neumějí lhát. Tedy, umějí, ale je to tak průhledné, že to působí skoro upřímně. „To já ne, to udělal pes.“ I když pes je z plyše. A nemá ruce.
Dospělí by měli děti učit. Vést. Ukazovat směr. Místo toho se často stane pravý opak. Dítě přijde ze školy a ptá se: „Tati, co je to korupce?“ A táta se zakucká u guláše, protože to slovo slyšel naposledy v práci. A to ne zrovna v souvislosti s tabulkovým přehledem.
Dítě se směje, když zakopne. My dospělí se tváříme, že to nebolí, a pak si večer mažeme kolena Ibalginem a duši vínem. Děti brečí nahlas. My uvnitř. Děti se ptají. My raději přepneme program.
Dítě nevaří kaši. My ano
Ale dnes, dnes mají právo být slyšet. A my máme povinnost poslouchat. Ne jejich slovíčka typu „cringe“ a „sus“, kterým stejně nerozumíme. Ale to, co říkají beze slov. Když se ti zavěsí na ruku jen tak. Když ti donesou lístek s nápisem „mám tě ráda“, i když je to „ráda“ napsáno zrcadlově a přes celý stůl. Když se v noci přitulí, protože v jejich světě ještě existuje bubák – a potřebují vědět, že ty jsi větší než on.
Někdy nás bolí, jak jsou děti „upřímné“. Řeknou: „Tati, ty máš tlusté břicho.“ Nebo: „Proč se s maminkou hádáte, když se máte rádi?“ A my najednou nemáme kam utéct. Děti nechodí kolem horké kaše – protože žádnou nevaří. My si do ní ještě rádi přisolíme výmluvy a postavíme ploty z eufemismů. Ale dítě vidí skrz.
Dítě není projekt. Ani investice. Ani problém k řešení. Je to člověk. Nepopsaná kniha, do které buď píšeme láskou… nebo ji raději necháme zavřenou. Protože co kdyby nám nastavila to zrcadlo moc brzy?
Jedna paní učitelka kdysi řekla: „Každé dítě si pamatuje, jak se vedle vás cítilo. Ne co jste mu řekli.“ A měla pravdu. Dítě si možná nezapamatuje všechna pravidla. Ale pamatuje si, jestli mohlo doma mluvit. Jestli ho někdo obejmul. Jestli mělo pocit, že je dost dobré, i když přineslo trojku.
Den dětí je i pro ty, co už mají kruhy pod očima místo pastelkami
Ne všechny děti dnes dostanou balonek, čokoládu nebo výlet. Některé by možná daly všechno za jednu chvíli ticha. Za mámino pohlazení. Za někoho, kdo by je opravdu slyšel.
Jsou tu totiž i děti, které se učí mlčet dřív, než se naučí psát. Děti, které pochopily, že křik bolí méně, když se ho snaží přeslechnout. Děti, co nenosí lístečky, ale pod očima kruhy. I ty dnes slaví svůj den. A zaslouží si vědět, že dospělí někdy selžou – ale že láska není věc, kterou je třeba si zasloužit.
Možná si dnes můžeme dovolit nebýt silní. Přiznat, že nevíme, proč se lidé rozcházejí. Proč jsou války. Proč má paní za kasou v Lidlu smutné oči. Děti se ptají – a není slabost odpovědět „nevím“. Slabost je neodpovědět vůbec.
Tak dneska nekupujme další hračku. Kupme si raději čas. Usedněme vedle nich. A zkusme chvíli být dětmi. Ptát se na věci, co nemají odpověď. Smát se bez důvodu. A věřit, že svět je vlastně dobré místo – jen se občas chová jako dospělý po špatném ránu.
Všechno nejlepší, děti!
I vy, co jste schované ve velkém těle, s hypotékou, záložkou na účtu a škrábancem na srdci. Neztraťte to v sobě. To dítě. Protože ono – na rozdíl od nás – pořád ještě věří.
