Článek
Zelenskyj to vystihl ještě dřív, než se otevřely dveře sálu: „Rusové posílají na jednání duté hlavy.“ Někdo by řekl, že to bylo nezdvořilé. Ale ono to bylo přesné. Víc, než by bylo zdrávo.
Ruská delegace dorazila do Istanbulu ve složení, které by neurazilo ani sraz bývalých ideologů třetího oddělení. V čele Vladimir Medinskij – muž, který vypadá jako katalogová figurína sovětského byrokrata. A tak se i choval. Před novináři pronášel naučené fráze o míru a ochotě jednat, ale jakmile padla první otázka, kterou mu nevybral Kreml, otočil se a zmizel. Na dotaz francouzského redaktora: „Váš prezident se bojí přijet?“ už neodpověděl. Ne proto, že by nemohl – ale protože už seděl v autě. Ruská diplomacie v kostce: mluv, když se tě nikdo neptá, a uteč, jakmile někdo otevře pusu.
Dějepis jako zbraň
Za zavřenými dveřmi se atmosféra změnila z trapné na výhrůžnou. Medinskij povolil jazyk: „Možná někdo u tohoto stolu ztratí ještě více svých milovaných. Rusko je připraveno vést válku navždy.“ Žádný návrh, jen vzkaz, že jejich minulost je silnější než naše přítomnost. A pro jistotu přidal ještě: „Se Švédskem jsme bojovali 21 let. Jak dlouho vydržíte vy?“
Nešlo o jednání, šlo o imperiální rekonstrukci. Místo kompromisu hrozby. Místo argumentů výklad dějin v podání muzeálního kazatele s jiskrou v oku a holínkami na duši.
A kdyby to bylo málo, Rusové předložili seznam požadavků připomínající objednávku pizzy z paralelního vesmíru. Chtěli, aby Ukrajina stáhla armádu ze čtyř oblastí, které Rusko ani celé nedrží. Přihodili dvě další a „něco navíc“, co už ani neupřesnili. Všem bylo jasné, že dohoda je navržená tak, aby ji druhá strana nikdy nemohla přijmout – a oni pak mohli říct: „Vidíte? My jsme chtěli.“
Jednání netrvalo ani dvě hodiny. Rusové byli spokojení. V jejich slovníku to znamená: „Nikdo nám nedal facku, dobrý den.“
Mezitím v Tiraně: hovor do zdi
Zatímco v Istanbulu duněly ozvěny z Petrohradu, v albánské Tiraně se sešli lídři Evropy – Macron, Starmer, Tusk, Merz a Zelenskyj – a volali Donaldu Trumpovi. Ano, tomu Trumpovi. Hrdinovi všech vlastních vět, který věří, že zahraniční politika je jen prodloužená ruka marketingu.
Podle oficiálních informací se hovor uskutečnil. A co dál? Nic. Nevíme, co řekl. Nevíme, co si myslel. Nevíme, jestli si mezitím nechal přinést burger. Víme jen to, že telefon zvedl. A pak už nic. Možná něco zamumlal. Možná řekl, že se sejít musí on s Putinem. A možná jen koukl do zrcadla a řekl: „Dobrý pokus, Evropo.“
Duté hlavy a prázdné kulisy
Zelenskyj mezitím navrhl výměnu vězňů tisíc za tisíc. Mluvil o příměří. Byl připraven jednat. Chtěl mluvit s Putinem. Jenže Putin neposlal sebe. Poslal Medinského. A Medinskij, jak víme, poslal sebe rovnou zpět do auta.
Zelenskyj měl pravdu. Nejde jen o duté hlavy. Jde o duté místnosti, duté výrazy, duté fráze jako „konstruktivní atmosféra“ nebo „slibné signály“. Celé jednání připomínalo divadlo, kde herci nepřišli a kulisy se hroutí pod vlastní metaforou.
A mezi tím vším se dál bojuje. Na východní frontě. Ve sklepích. Ve vzduchu. Skutečně. Ne v tiskových prohlášeních. A ne v hovorech, kde nikdo nic neřekne.
Ztracený čas v přímém přenosu
Možná jsme si zvykli, že se svět dělí na státy, které píší dějiny, a ty, které jimi jen listují. Ale když se diplomacie změní v rekonstrukci impérií, zoufalství se stává jazykem reality. A signály z Evropy? Ty dnes připomínají SOS vysílané z tonoucí pevniny. Mezitím se dál konají summity, kde slova znějí jako mantry – opakované tak dlouho, až ztratí význam.
A přesto v tom všem stále visí jediná otázka: Co ještě musí padnout, aby někdo konečně zvedl oči od skript dějepisu a podíval se na současnost? Protože války nezačínají jen zbraněmi. Začínají tím, že lidé přestanou rozlišovat mezi dějinami a realitou.
Použité zdroje: Novinky.cz
