Článek
Život má jednu podivnou vlastnost. Čím víc si myslíte, že ho máte před sebou, tím pomaleji plyne. A čím víc ubývá, tím rychleji se řítí. Je to paradox, který znají všichni, jen se o něm raději nemluví. Možná proto, že se bojíme připustit, že jsme součástí stejného mechanismu jako ta obyčejná rulička v koupelně. A jen málokdo má odvahu přiznat, že čas neteče, ale spíš se odmotává.
Plná rulička a iluze nekonečna
Na začátku života je to jako koupit si balík dvaceti rolí. Člověk má pocit, že má zásoby na věčnost. Dětství se zdá nekonečné, dny se vlečou a prázdniny mají délku epochy. V té době by vás ani nenapadlo, že se jednou budete divit, kam to všechno zmizelo. Plýtváte časem i papírem. Odmotáte půl metru jen proto, že to jde. Život je přepych, který neumíte šetřit. A když vám někdo starší říká: „Užij si to, uteče to,“ jen mávnete rukou.
Jenže každá rulička má svůj střed. A čím víc se k němu blížíte, tím rychleji to všechno ubíhá. Najednou je vám třicet, čtyřicet, padesát. Ještě včera jste stáli před tabulí s třesoucí se rukou, dnes stojíte před vlastními dětmi, které už mají podobné chvění v očích. Rulička se otáčí čím dál rychleji a vy se divíte, kdo to celé tak urychlil. Žádný spěch jste přece neobjednávali.
Rychlost, která vás dožene
Je zvláštní, že nikdo vás na to neupozorní. Naopak, svět vám stále našeptává, že času máte dost. Kupujte, plánujte, odkládejte. Jenže rolička se nezastaví. Jakmile se zmenší, točí se sama od sebe. Ráno je pondělí a sotva se otočíte, už hledáte sobotní večer. Roky se řítí dolů jako papír v průvanu a s nimi mizí vaše představy, že „jednou“ všechno stihnete. A do toho vám někdo pošle reklamu na věčné mládí v tubě, skoro jako by šlo ruličku zase nafouknout.
A tehdy přijde lehké znepokojení. Najednou si vážíte každého kousku. Už neutrhnete zbytečně moc, už se snažíte hospodařit. S časem, se silami, s láskou. Protože víte, že rulička není bezedná a že přetáhnout ji zpět nejde. A to je možná první okamžik, kdy člověk opravdu dospěje. Ne když dostane občanku, ale když pochopí, že už nemá papír na rozhazování. A kdo má trošku víry, tomu začne docházet, že to není jen o šetření. Že ty poslední listy je dobré použít ne na sebe, ale pro druhé.
Poslední závity a přilepený kousek
A pak to přijde. Zůstane jen pár otáček a vy cítíte, že konec je blízko. Ještě jeden den, ještě jedno léto, ještě jedna oslava. Člověk by chtěl šetřit, ale ví, že stejně jednou sáhne naposledy. Snaží se zpomalit, přibrzdit, jenže papír se kroutí a padá dolů, aniž by se ptal. Je to jako vlak bez brzdy a vy sedíte přímo na kolejnici.
A co je nejhorší? Nikdy to neskončí hladce. Vždycky tam zůstane ten malý, přilepený kousek, který už neodtrhnete. Symbol všeho, co jste nestihli. Všechna slova, která jste neřekli, všechna gesta, která jste odložili „na někdy“. Život není rulička luxusního papíru s reklamní vůní levandule. Je to obyčejná role, která končí stejně pro všechny. A v tu chvíli už není důležité, kolik listů zbývá, ale jestli někdo otevře dveře a řekne: „Neboj, já ti donesu novou.“ Protože právě to je křesťanská naděje. Smrt není prázdná dutinka, ale jen konec jedné role, po které přijde další.
To, co zůstane po spláchnutí
Život je jako toaletní papír. Čím víc se blíží konec, tím rychleji se otáčí. A nakonec zjistíte, že největší luxus není mít plnou ruličku, ale vědět, jak naložit s těmi posledními listy. Protože kartonová dutinka zůstane každému.
Otázka ale je, co po vás zůstane v koupelně světa. Voňavý otisk laskavosti, nebo jen nepříjemný stín, který budou druzí chtít co nejrychleji spláchnout? A tady přichází ten křesťanský paradox: pro Boha nezůstane dutinka prázdná. On si pamatuje každý kousek, který jste odvinuli s láskou. Nakonec nezáleží na tom, kolik metrů jste měli, ale jak jste je použili. Protože až zazní poslední splachování, otázka nezní, kolik papíru jste odvinuli, ale koho jste na té cestě dokázali očistit.
