Článek
Celý život trávíme tím, že ho odkládáme. Pořád slyším kolem sebe: „Až jednou budu mít klid… až se to jednou všechno srovná… až jednou budu šťastný.“ Jenže „až jednou“ je jako fata morgána – nikdy k ní nedojdeš. Když k ní přijdeš blíž, zmizí. A mezitím ti skutečný život utíká mezi prsty, protože se odehrává jen v jednom jediném dni.
Včerejšek je mrtvý, zítřek se nenarodil
Život není dlouhý seriál na pokračování, kde můžeš přeskočit nudné díly a počkat si na velké finále. Život není ani kniha, kterou poctivě čteš od začátku do konce a těšíš se na pointu. Život je jen jeden den. Narodíš se jednoho dne, žiješ jednoho dne a jednoho dne také zemřeš. A všechno, co stojí za řeč, se stane vždycky dnes.
Včerejšek? Ten už zemřel, i kdybys na něj postavil mauzoleum vzpomínek. Můžeš se k němu vracet, můžeš ho oslavovat, litovat nebo pitvat, ale už ti nikdy nedá nový dech, nový polibek ani novou šanci. Je pryč.
Zítřek? Ten se ještě nenarodil. Je pořád v porodnici Boží fantazie. A může se stát, že se ani nenarodí, protože nikdo z nás nemá v kapse potvrzený rodný list zítřka.
Dnešek je celý život
Jediné, co máš opravdu v ruce, je dnešek. A právě proto dnešek není jen malý úlomek života, který odložíš jako střep do vitríny. Dnešek je život celý.
Jenže my to nechceme slyšet. My chceme „šťastný život“ – jako kdyby to byla dovolená, kterou si koupíme v katalogu. Jenže žádný katalog neexistuje. Život není sklad, kde si objednáš balíček radosti a čekáš na doručení. Život je dnešní úsměv, dnešní káva, dnešní nádech, dnešní láska, dnešní bolest i dnešní vděčnost. Nic víc a nic míň.
Proto má smysl učit se mít rád dnešní den – i když není dokonalý, i když bolí, i když je obyčejný. Protože když máš rád dnešní den, máš vlastně rád celý svůj život. Kdo se naučí být vděčný dnes, nebude už nikdy čekat na „až jednou“.
A tady je to tajemství, které se tváří banálně, ale ve skutečnosti mění všechno: „Jakmile máš šťastný den, máš šťastný život.“
