Článek
„Jednoho dne poštou ranní, růžové mi přišlo psaní.“ No, tak to zrovna nebylo, ale hezky barevně vyvedená kartička zve na oslavu narozenin. A ne zase ledajakých, životně významných a s nulou na konci. „Tolik let, to snad ani ne. Kdy a jak tak rychle to vlastně uběhlo?“
Vzpomínky se rychle odvíjejí, jako dlouhý filmový pás přetáčený nazpět k prvnímu snímku. Tím, kterým to všechno začalo a pokračovalo až ke dnům dnešním. Ten první byl poněkud rozpačitý.
Předcházelo mu seznámení s dívkou a smluvením kontaktu v následující den. Že za křižovatkou ten druhý dům. Našel jej snadno, ta dívka tam stála a za ruku držela malou holčičku! Panický úlek překonalo vědomí: Jsi dospělý muž, máš po vojně, přece zbaběle neutečeš!
To byl ten první snímek zmiňovaného filmového pásu životních událostí. Ukázalo se, že ta holčička je nejmladší sestra nové přítelkyně a na ni, jako nejstarší dceru jejich, matka přenesla většinu svých povinností. Logicky, „však se jí to jednou bude hodit“, povídala.
Tak se malá sestřička stala jakousi součásti našeho páru, později manželského. Malá švagrová? Více jako vlastní naše dcera, soudě podle času spolu stráveného, společných aktivit a faktu, že občas zaznělo oslovení „tati“. A sestra? Jako skoro máma a tehdy ještě studentka střední školy se zase podivovala, jak ta malá bezchybně rozpozná učebnici a podá tu správnou. Vždyť číst ještě neumí ani počítat. Ale když v kartách vyhrála 7 sirek a 4 měla vrátit jako dluh z minulé prohry, tak nenechala se ošidit a vždy přesně věděla, kolik jí zbude.
Skoro táta si zase uvědomil pocit zodpovědnost. Je to malé dítě o něj se strachuje a bojí, když ono má v něj bezmeznou důvěru, kterou nesmí zklamat. Ta důvěra vyústila do role zpovědní vrby, do níž bylo vloženo tajemství a i skutky, o kterých se nemluví. Tohle by neměl nikdy vědět. Ale slyšel a musel nějak reagovat. A jak? Jako důvěrník, nebo starší autorita? Jen Bůh ví, jak správně mělo být.
Ale život šel dál. Jako na tom filmovém pásu. Dospívání, osamostatnění se, životní partner, svatba, vlastní dcera. Funkce matky s povinnostmi nejen mateřskými, ale na svých bedrech s tíhou ekonomického a materiálního zabezpečení rodiny. To vše musela a také zvládla, přestože osud nenastavil vždy jen svou vlídnou tvář.
A tak ten filmový pás života se odvíjí dál a dokumentuje minulost. Ale jsou v něm také bílá místa. Přátele si vybíráme, ale příbuzné musíme brát takové, jaké máme, říká tradiční lidové rčení. Že někteří nesdílejí to co jiní? To je jejich nezpochybnitelné právo a jejich vůle musí být námi respektována. Tak oni se odstřihli a zůstalo po nich prázdno. Jejich svobodná volba a asi ke škodě všech.
Co bylo, to bylo. Dnes je tu nový den a slunce vyjde i zítra. Jak bude, to nevíme. Pokračování onoho filmového pásu je dosud neexponováno a ukryto v temnu kazety.
Přátelé, pozvedněme tedy číše s přáním štěstí, všeho nejlepšího a připijme naši jubilantce! A též, aby toho zmiňovaného filmového pásu byl v kazetě ještě pořádně dlouhý kus a exponován byl už jen ve veselých barvách!
Ťuk, ťuk a hlavně: „Na zdraví!“
