Úmluva, která si na boj proti násilí jen hraje. To je Istanbul

V jednom televizním duelu jsem označil muže, kteří vztáhnou ruku na ženu, slovem „hovado“. Stojím si za tím, i když si to (paradoxně u fanoušků Istanbulské úmluvy) vysloužilo kritiku. Ale tak to prostě je.

Na rozdíl od jiných nevnímám Istanbulskou úmluvu jako dokument, který se snaží pomoci, ani jako zázračný lék, který se musí nekriticky přijmout. Taková představa je naivní. A uznávám, že o této Úmluvě koluje řada mýtů – jak na straně příznivců, tak na straně odpůrců.

Proto jsem si sám Úmluvu mnohokrát studoval z různých úhlů. Po důkladné analýze tohoto dokumentu, po několika diskuzích a také po mnoha rozhovorech s odborníky, kteří se tématu skutečně věnují, jsem se rozhodl ratifikaci Istanbulské úmluvy nepodpořit. Mám proto několik vážných a faktických důvodů.

Istanbulská úmluva se sice tváří, že jejím cílem je především boj proti násilí na ženách. Kdyby tomu tak skutečně bylo, nebylo by o čem diskutovat a zvednu pro ni klidně obě ruce.

Jenže tak to není.

Jistě ne náhodou Úmluva ve velké míře operuje s termínem „gender“. To se v druhém českém překladu objevuje 20×. V původním – prvním – překladu se ono slovo vyskytovalo vícekrát, proto došlo k vyhotovení další verze, kde se toto slovo vyskytuje mnohem méně, aby to tolik nepobuřovalo. I tak je tam výskyt slova „gender“ čtyřikrát vyšší než pojmu „pohlaví“, na který jsme všichni zvyklí a který znají i české zákony.

Proč si navíc slovem „gender“ dále zaplevelovat náš právní řád? Jako právník jsem přesvědčen, že zákony a normy nemají být nosičem momentálně módních trendů, ale mají být všeobecně přijímanou normou vyjádřenou všeobecně přijímanými pojmy. A to pojem „gender“ opravdu není. „Gender“ není pohlaví, „gender“ je pouhá něčí představa, kterou lze těžko právně definovat.

A pokud začneme pracovat místo faktů s pouhými dojmy a představami, začneme stírat rozdíly mezi ženami a muži, když se budou tyto pojmy rozmělňovat, pak logicky bude boj proti násilí na ženách znemožněn, protože se nebude vědět, kdo vlastně ženou či mužem je. A to odmítám.

Článek 14 Úmluvy říká, že děti mají být ve školách poučování o „nestereotypních genderových rolích“. Tady je čas si přiznat jednu důležitou věc: ženy a muži jsou si rovni, ale rozhodně nejsou stejní. Možná to aktivisty překvapí, ale nenalhávejme si to, protože to – a už vůbec ne z biologického pohledu – není pravda. Co pak tedy ono ustanovení znamená? Má to snad znamenat tlak na to, aby ženy-dívky přestaly být připravovány na možnou budoucí roli matky, nebo muži-chlapci na svoji budoucí roli otců?

S touto představou progresivního světa, kde ženy nejsou ženy a muži nejsou muži, nesouhlasím. To by samo o sobě samozřejmě nemuselo být silným argumentem, kdyby to zároveň nepopíralo realitu. A v době, kdy se jako Evropa – potažmo celá západní civilizace – potýkáme s problémy s porodností, je to dvojnásobně nebezpečný trend.

Být ženou-matkou i mužem-otcem je (a mělo by být) dobrovolným rozhodnutím každého jedince, respektive páru, ale to přeci neznamená popřít najednou biologický fakt, že přirozenou rolí žen je být v budoucnu matkou a mužů být otcem. Samozřejmě se vším respektem k těm, kteří se z objektivních důvodů rozhodli tento dar nevyužít.

Článek 8 Istanbulské úmluvy uvádí, že je povinností státu „přidělit přiměřené finanční a lidské zdroje pro náležité uplatňování integrované politiky, opatření a programů zaměřených na prevenci a potírání veškerých aktů násilí spadajících do působnosti této úmluvy, a to i těch, jež zajišťují nevládní organizace a občanská společnost.“

Nic proti tomu, aby měly možnost získat přiměřené prostředky organizace, které reálně pomáhají obětem násilí. Ale tady je třeba se zaměřit na tu část věty pojednávající o „potírání veškerých aktů násilí spadajících do působnosti této úmluvy“.

A vzhledem k tomu, že Úmluva se zabývá nejen otázkou domácího násilí, ale i otázkou implementace „gender-ideologie“, tak ratifikace této Úmluvy vytvoří právní nárok na přidělování veřejných prostředků i organizacím, které si postavily byznys právě na šíření tohoto nového gender náboženství.

Česká republika připojila svůj podpis pod Istanbulskou úmluvu v květnu roku 2016, tedy za vlády premiéra Sobotky. Od jejího podpisu zanedlouho uplyne osm let. Člověk by si řekl, že když protagonisté Úmluvy měli tolik času mezi podpisem a ratifikací, budou se snažit obsah tohoto dokumentu vysvětlit široké veřejnosti, když jsou navíc různé organizace věnující se propagaci Istanbulské úmluvy štědře dotované z veřejných zdrojů. Pro férovost dodávám, že se konalo několik akcí (komorního typu) s domnělým cílem představit tuto Úmluvu veřejnosti. Ovšem jejich výsledkem bylo zřejmě jen to, že se protagonisté poplácali po ramenou, jak to dělají skvěle. Jak jinak si vysvětlit, že podle posledních dostupných dat 74 % občanů ČR neví, čeho se Istanbulská úmluva týká? (Průzkum CVVM Akademie věd ČR, 6/2021)

Pokud sami zastánci Úmluvy tvrdí, že je to dokument důležitý, tak přeci není zodpovědné, aby se vyslovoval souhlas s takto důležitou mezinárodní smlouvou za situace, kdy naprostá většina společnosti není seznámena s jejím obsahem. Nemluvím teď o souhlasu či nesouhlasu veřejnosti, ale o pouhém jejím seznámení se s dokumentem. To vnímám jako velkou chybu těch, kteří od roku 2016 tlačí Istanbulskou úmluvu kupředu.

Istanbulská úmluva zřizuje orgán, který má dohlížet na to, aby vše bylo „správné a progresivní“. Tím orgánem je tzv. GREVIO. Parta úředníků s plnou trestně-právní imunitou.

A co takový orgán dělá? Co chce.

Jeho členové jezdí po Evropě a mluví do vnitřních záležitostí suverénních zemí. Polsko bylo tímto orgánem například káráno za to, že soudy zachovávají respekt k rodině jakožto základnímu kamenu společnosti, Itálie si zase od těchto vyvolených vysloužila kritiku za to, že prý se tam „objevují náznaky tendence reinterpretovat a přeorientovat politiku rovnosti žen a mužů na politiku rodiny a mateřství“. A mnoho dalšího.

Na Itálii se GREVIU navíc nelíbí, že se podpora voličů přesouvá ke konzervativnějším hnutím. To si tedy Italové dovolili hodně, že?

Orgán GREVIO tak připomíná poradce ze Sovětského svazu. Akorát v novém, progresivním kabátě.

Někteří zastánci Úmluvy tvrdí, že když ji neratifikujeme, bude to pro Českou republiku ostuda. Opravdu?

Ostuda by, podle mě, naopak byla, kdybychom ji ratifikovali a tvářili se, že jsme si tímto splnili úkol a nechránili oběti a netrestali pachatele ohavných zločinů našimi zákony. To by teprve byla ostuda. Ne to, že neratifikujeme silně ideologický a kontroverzní dokument.

Navíc touto logikou by státy jako USA, Izrael a třeba Ukrajina musely být těmi nejvíce ostudnými, když neratifikovaly Římský statut, tedy dokument zřizující Mezinárodní trestní soud. To je nesmysl, že?

Ostudou by bylo, kdybychom neudělali žádné reálné kroky pro skutečnou ochranu žen před domácím násilím. Před jakýmkoliv násilím. A takovými kroky jsou naše české zákony. Zákony, které jsou vymahatelné. To Úmluva samotná není.

Proto za sebe jasně říkám, že jsem pro zpřísnění trestů za znásilnění, jsem pro redefinici znásilnění. A je jedině dobře, že ministerstvo spravedlnosti pod vedením Pavla Blažka tyto normy již představilo. Věřím, že při jejich schvalování všichni sundáme své politické dresy a pokud možno co nejdříve tyto úpravy schválíme. Je to potřeba.

Jsem také pro, aby byla v Česku rozšířena síť například azylových domů, kam se mohou lidé potýkající se s problémy domácího násilí uchýlit. Sám jsem azylové domy navštívil a vím, jak je situace – zejména co se financí týče – těžká. Takové kroky si musíme ale odpracovat sami. To za nás nikdo neudělá, žádná Úmluva.

A proto ze všech výše popsaných důvodů nepodpořím v Senátu svým hlasem ratifikaci Istanbulské úmluvy.