Článek
Průběh vzpomínání v pátek 21. srpna 2026 na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa před 58 lety je příznačný pro současnou vnitropolitickou situaci. Její obraz nabyl průběhem vzpomínkových obřadů až pikareskní podobu, hodnou švejkolandu.
Rád bych věděl, co si mysleli Tomáš Sokol, kdysi český ministr vnitra, a Jiří Vyvadil, kdysi předseda Čsl. strany socialistické, když se dověděli, že hlavního projevu při vzpomínkovém obřadu před budovou Českého rozhlasu se ujal pan prezident Petr Pavel, o skvělosti jehož vojenské kariéry není pochyb, ale jeho téměř pětileté členství v komunistické straně po dvouleté kandidatuře je nesmazatelnou skutečností. Napadlo by je, že se dožijí právě takového slavnostního řečníka při vzpomínce na národní ponížení, když ve své době prosazovali zákaz komunistické strany? A co si mysleli ti, kdo cinkali klíči v tlačenici pod melantrišským balkónem? Mají se připravit na postupný návrat komunistů k moci? Inu, nespravedlivost současných sociálních poměrů a četné korupční aféry věrchušky by jim mohly jít na ruku. Členství v komunistické straně má svou formální stránku, která sama o sobě není příliš významná. Je ale projevem způsobu myšlení a světového názoru svého nositele, jež se mohou vyvíjet, ale není jisté, kam dospějí. Výjimkou mezi pamětníky předlistopadového režimu není názor, že komunisté zůstávají v hloubi duše komunisty, ať se dnes účelově tváří jako demokraté.
V každém případě skutečnost, že v citlivý den plnili významné veřejné úlohy dva komunisté – prezident a předseda vlády- je sice konečným důkazem, že okupační vojska skutečně odjela, ale členství v KSČ už není neodpustitelným dědičným hříchem. K rozpornosti vnitropolitické situace současně patří skutečnost, že vrcholní politici nejsou jednotní v názoru na rusko-ukrajinskou válku.
Pikaresknost obrazu posilují i prezidentovy starosti o nezávislost médií. Jeho úvahy jsou paradoxně především důkazem jeho osobní nezávislosti: vždyť vystupoval proti záměrům vlády, která v souladu s programovým prohlášením připravuje změnu financování rozhlasu a televize. Zjevně se nebojí, že by s ním jeho protivníci mohli naložit jako maďarští poslanci s Tamásem Sulyokem , a suverénně brojí proti vládní politice. Vláda má ovšem legitimní mandát záměr prosadit. Odpovídá to principům demokratického vládnutí. Platí však zásada „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“, takže obavy o uplatnění vlivu financování ze státního rozpočtu na chování veřejných médií mají racionální základ. Ale pan prezident si zachoval až protivládní nezávislost, ač je napojený na státní rozpočet. Proč ohrozí závislost na státním rozpočtu média, když neohrožuje pana prezidenta ? Ostatně sama představa o škodlivosti financování ze státního rozpočtu je zvláštní, neboť je projevem nechuti k podřízení finančního řízení médií vládou, která demokraticky opírá svou moc o vůli poslanecké sněmovny.
Plátci příspěvků na media nemohou jejich chod určovat. O obsahové a ideové náplni jejich vysílání rozhodují orgány, zřízené za tím účelem, nezávislé na politických stranách. S jejich rušením zřejmě vláda nepočítá, takže nezávislost médií nemusí být změnou způsobu financování narušena. Snad se jen zvýší náročnost požadavků státu na hospodárnost použití prostředků, což je dobře. A odpadne zbytečná administrativa s vybíráním příspěvků a s vymáháním nedoplatků. Je-li ale zárukou nezávislosti médií právě vybírání příspěvků od obyvatelstva, nebylo by na místě posílit prezidentovu nezávislost zavedením financování jeho činnosti příspěvky občanů ?
Je vůbec otázka, proč se pan prezident vrhl do boje právě za nezávislost médií, když není mediální odborník a svým vystupováním pouze provokuje své protivníky. Jako voják by mohl daleko více udělat pro utváření vztahu veřejnosti k obraně Ukrajiny proti agresi, v té souvislosti k ukrajinským uprchlíkům, neomezovat se pouze na plnění finančních požadavků NATO.
Je zde ale ještě jedna okolnost, která svědčí o zbytečnosti boje o nezávislost médií. Účastníci odporu proti napojení veřejných médií na státní rozpočet se hlavně soustřeďují na nebezpečí, že by rozhlas a televizi mohla ovládnout protistrana. Žijí zřejmě pod setrvačným tlakem předlistopadové představy, že současné poměry platí „jednou pro vždy a nikdy jinak“. Opozice nechce připustit nadvládu vládní koalice nad médií, protože by ji zneužívala ve svůj prospěch. Ale i když se to v tuto chvíli zdá neuvěřitelné, „jednou pro vždy a nikdy jinak“ může jednou skončit a vládou dnes ovládané prostředky začnou sloužit dnešní opozici. Bude pak dnešní opozice tolik bojovat za nezávislost médií? Určitě ne. Opozici stačí porazit v příštích volbách hnutí ANO a „nedemokratický“ výdobytek politiky Andreje Babiše spadne jeho odpůrcům do klína. Zdá se to nedosažitelné? Hrozí nám dlouhé roky vlády Andreje Babiše, srovnatelné s šestnácti lety vlády jeho přítele Viktora Orbána? Samozřejmě, pan předseda vlády má zatím důvod udržet se u moci, aby mohl využít poslanecké imunity v obraně proti nespravedlivému stíhání v kauze Čapí hnízdo. Ale to neznamená, že nemůže nastat zlom. Dosáhl seniorského věku a může se stát cokoli. Udrželo by si Hnutí Ano svůj monopol bez charismatického populisty Andreje Babiše s jeho svérázným smyslem pro humor? Na druhé straně: koho by dnešní opozice postavila proti Andreji Babišovi, ne-li opět Petra Pavla, jenž plní své povinnosti hlavy státu důstojně?
Pan prezident by měl spíše zaměřit pozornost na největší problém správy státu: na jeho pokračující zadlužování. Politikům to nedělá starosti (přesněji: starost pouze předstírají) a zatím nikdo nepřišel s realizovatelným programem snížení státního dluhu pod předcovidovou úroveň. Ať právě vládne kdokoli, Titanic pluje ke katastrofě a na palubě se hraje a tančí. Kdyby pan prezident dokázal najít řešení kvadratury kruhu v této věci, získal by nejen naději na znovuzvolení, ale na uznání jeho zásluhy o stát odpovídajícím zákonem.
Dodávám, že oceňuji využití autority přímo voleného prezidenta ke korekci nevhodného personálního rozhodnutí předsedy vlády jmenovat Filipa Turka a „Macinkovu pomstu“ hodnotím jako nepřístojnost, ale soudím, že panu prezidentovi Petru Pavlovi přece jen cosi chybí do úrovně pana prezidenta Václava Klause, který věnoval velkou pozornost agendě milostí a ve své praxi uznával význam občanské společnosti. Václav Klaus ovšem nebyl ani bývalý komunista, ani voják a zvolení prezidentem bylo vyvrcholením jeho dlouholeté politické dráhy. Stejně jako po něm Miloš Zeman nebyl marketingovým produktem bez víceletého politického zázemí.
==========================================================================
