Článek
Po listopadu 1989 se Československo stalo zemí zaslíbenou pro různé zahraniční podvodníky, kteří se pokoušeli využít důvěřivosti Čechů a Slováků k snadnému obohacení. Zajímavá byla vlna nigerijských podvodných nabídek levných úvěrů. Podvod spočíval v tom, že zájemce mohl získat úvěr v desítkách milionů USD po zaslání poplatku řádově v tisících USD. Podvodníci postup úspěšně vyzkoušeli již dříve např. v Anglii, kde kvůli tomu tamní policie zřídila speciální brigádu. Podvod získal mezinárodní označení „fraud 419“ podle čísla paragrafu v nigerijském trestním zákoníku nebo „advanced fee fraud“, popř. „advanced fee scam“. Znám jediný případ podlehnutí nabídce. Zájemce odeslal 6.000 USD na zadaný bankovní účet a těšil se na levný úvěr v desítkách milionů USD. Když se pak dlouho nic nedělo, zatelefonoval řediteli odboru zahraničního platebního styku nigerijské centrální banky, s nímž se znal z jeho předlistopadového pobytu v Praze. Dověděl se, že úvěr je pro něj připravený, ale účet, na který poslal 6.000 USD, byl podvodný. Nedostal nic.
Podobné nabídky později přicházely i z jiných zemí, hlavně z Toga. Některé jsem se pokusil prozkoumat. Samozřejmě jsem žádný poplatek předem neposlal. „Inovací“ byla nabídka bezúročné půjčky na úhradu požadovaného poplatku, provedená zasláním padělaného šeku, který vydávací banka vrátila s razítkem „fraud“. Cílem odesilatelů bylo potrestat mě vyvoláním nepříjemností s policií.
V poslední době začaly proudit na můj facebookový profil nabídky darů řádově v desítkách až stovkách tisíc euro. Dárkyněmi byly ve všech případech osamělé ženy pokročilého věku, žijící v zahraničí, nábožensky založené, nemocné rakovinou a cítící blížící se konec. Hledaly poctivého příjemce daru, který jej využije k uspokojování potřeb sociálně slabých rodin, matek samoživitelek a jiných potřebných. Vytipovaly si mě prý podle mých projevů na síti.
Nabídky byly v češtině, slovenštině nebo podivné směsici obou jazyků. Občas některá dárkyně poslala cudnou fotografii z nemocničního lůžka. Některé vyprávěnky byly až dojemné a ve výjimečných případech působily dojmem, že snad dárkyně skutečně má poctivý úmysl. V takovém případě jsem projevil ochotu dar přijmout za předpokladu, že na transakční náklady nezaplatím předem ani 1 euro, dar musí dárkyně složit do bankovní úschovy v mé bance, která mi jej pak vydá, až zaplatím dárkyní požadované poplatky. Pak následovalo postoupení mého případu zaručeně poctivému notáři, bez jehož pomoci dárkyně nemohla provést převod. Žádná z nich mi nechtěla věřit, že operaci by mohla provést s pomocí své banky, aniž by musela platit notáři. Ale dárkyně svým notářům bezmezně důvěřovaly a na jejich službě trvaly. Notář mě pak seznámil s podrobnostmi složité procedury, vyžádal si osobní údaje včetně kopie dokladu totožnosti a vyměřil poplatek řádově v desítkách až tisících euro. Vysvětlil mi, z jakých „právních důvodů“ můj model cesty přes bankovní úschovu nelze použít: část poplatku měli dostat různí příjemci: ministerstvo, správce daně aj. A zazvonil zvonec a pohádky byl konec.
Nigerijské nabídky byly zábavnější, protože mi posloužily jako cvičení v angličtině a nepopouzely mě hanebnou češtinou notářů.
