Článek
Revoluce v obýváku
Představte si domácnost na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Rádio ještě čeká na svůj vynález, televize je hudbou daleké budoucnosti, a jediný způsob, jak si pustit hudbu doma, je najmout si živého muzikanta. Pak přijde na scénu malý plochý kotouč, co dokáže uchovat melodii a přehrát ji znovu a znovu. Zní to jako samozřejmost, ale cesta k téhle samozřejmosti trvala desítky let plné pokusů, patentových sporů a technických slepých uliček. A jak uvidíme dál, důležitou kapitolu téhle historie psaly i české země.
Od fonautografu k fonografu
Prvním krokem k záznamu zvuku byl fonautograf, přístroj, co v roce 1857 sestrojil Francouz Édouard-Léon Scott de Martinville. Uměl zvuk zachytit graficky, přehrávání zvuku ovšem stále zůstávalo úkolem budoucnosti. Skutečný průlom přišel až v roce 1877, kdy Thomas Alva Edison představil fonograf se záznamem na cínovou fólii. Šlo o první přístroj, co dokázal zvuk zaznamenat i reprodukovat, a svět nad ním žasl.
Ačkoliv byl Edisonův fonograf od 90. let 19. století spolehlivým a masově prodávaným produktem pro domácnosti, jeho voskové válečky byly neskladné a složité na kopírování.
Emile Berliner a jeho černá placka
Zlomový okamžik přišel v roce 1887, kdy německo-americký vynálezce Emile Berliner patentoval gramofon s plochou deskou a laterálním, tedy bočním zápisem zvuku do drážky. Místo válce, s jakým pracoval Edison, přišel Berliner s plochým kotoučem, a tahle zdánlivá maličkost znamenala revoluci. Ploché desky se totiž daly mnohem snáz kopírovat, skladovat i posílat poštou než křehké voskové válce. Berliner navíc dost brzy pochopil zásadní věc, budoucnost zvukového průmyslu spočívá především v systému, který umožní vyrobit tisíce identických kopií jedné nahrávky, spíš než v jednotlivém domácím diktafonu. Experimentoval postupně se sklem, pak se zinkem, a právě zinkový disk se nakonec stal základem jeho prvních funkčních desek. První nosiče měřily pouhých pět palců, tedy asi třináct centimetrů v průměru, a teprve postupem let rostl formát i kvalita zvuku.
Jak se rodily první gramodesky
Výroba prvních desek měla ještě dost experimentální charakter. Zvukový záznam se pořizoval do voskového disku, do jehož povrchu řezací hrot vyryl spirálovitou drážku od okraje ke středu. Tenhle voskový master se potom pokryl vodivou vrstvou a galvanickým procesem z něj vznikla kovová negativní forma, která sloužila jako matrice pro lisování kopií. Postupem času se ve výrobě etablovala kombinace vosku, šelaku a kovových lisovacích forem. Šelakové desky se lisovaly pod velkým tlakem a jedna forma zvládla vyrobit kolem tisíce kopií, než se opotřebovala a musela se vyměnit za novou. Šelak jako materiál vydržel v masové výrobě dlouho, prakticky až do čtyřicátých let dvacátého století, kdy ho začal nahrazovat modernější vinyl.
Gramodesky v českých zemích od Ústí po Loděnici
Zajímavé je, že český příběh gramodesek začíná mnohem dřív, než by leckdo čekal. První továrna na gramofonové desky v českých zemích vznikla v Ústí nad Labem, kde výroba odstartovala v květnu 1910. Stála za ní pobočka německé firmy, kterou vedl Joseph Berliner, bratr samotného Emila Berlinera, což je zajímavý historický detail. Ústecký závod lisoval desky pod značkami jako Monarch Record Gramophone, později přidal i levnější edice pro širší publikum, a stal se důležitým výrobním uzlem pro celou střední a jihovýchodní Evropu. Cena raných desek přitom byla pro běžného posluchače poměrně vysoká, a k jejímu poklesu vedla teprve postupná industrializace výroby.
Po roce 1938 se výroba přesunula do Prahy a poválečná léta přinesla úplně novou kapitolu. Po roce 1946 vznikly Gramofonové závody, co soustředily výrobu záznamových nosičů i související techniky do centrálně řízeného průmyslu. Klíčovým místem se stala obec Loděnice u Berouna, kde vznikla první gramofonová deska v roce 1951. Z lokálního podniku postupem desetiletí vyrostl obr, který dnes funguje pod jménem GZ Media a patří mezi největší výrobce vinylových desek na celé planetě, s produkcí v řádu desítek milionů kusů ročně. Šelak se v Československu udržel v běžném provozu ještě do šedesátých let, než ho definitivně vytlačil vinyl.
Od gramofonu k hudebním hvězdám
Gramofonová deska rozjela celý hudební byznys. Protože poprvé v dějinách si mohl kdokoli pustit doma stejnou písničku jako lidé na druhém konci planety, a hudba se najednou stala zbožím, které se dalo prodávat, sbírat i darovat. Plochá deska měla navíc ještě další výhodu. Na etiketu se vešlo jméno interpreta i název skladby, a tak se rodily první opravdové hudební hvězdy. V prvních desetiletích dvacátého století se u šelakových desek vžila rychlost 78 otáček za minutu jako standard a hudební byznys tak dostal na pár desetiletí jasná pravidla. Po druhé světové válce přišel zlom, v roce 1948 vytáhla firma Columbia vinylovou LP desku s rychlostí 33 a třetina otáčky, o rok později přidala RCA Victor menší singl na 45 otáček, a tahle dvojka rychlostí drží dodnes jako světový standard. Sbírání desek se navíc stalo koníčkem samo o sobě, obal s etiketou se proměnil v malé umělecké dílo a poslech hudby doma získal skoro rituální nádech, jaký posluchači předtím znali jen z koncertních sálů.
A přece se točí
Od voskového válce Thomase Edisona přes zinkový disk Emila Berlinera až po moderní lisy v Loděnici vede přímá linka, která spojuje víc než sto let hudební historie. Česká stopa v tomhle příběhu tvoří plnohodnotnou kapitolu, která začala v Ústí nad Labem a pokračuje dodnes v jednom z největších lisovacích závodů světa, a to i přesto, že s nástupem digitálních médií na přelomu osmdesátých a devadesátých let to vypadalo, že gramodeskám definitivně odzvonilo.
Zdroje
www.loc.gov/collections/emile-berliner/articles-and-essays/gramophone/
www.e15.cz/magazin/prvni-deska-v-ceskych-zemich-vznikla-pred-sto-lety-v-usti-nad-labem-848419
www.gzmedia.com/cz/o-nas/
www.zabava-artes.cz/knihovna/muzeum-zabavniho-umeni-ceska-historie-zvuku-na-drazce/
www.phono.cz/poradna/gramodesky-lp-vyroba-gramofonovych-desek-vinylu
www.casopismuzikus.cz/workshopy/vyvoj-zaznamovych-zarizeni-viii-125-let-gramofonove-desky
