Článek
Ponorková nemoc v hlubinách vesmíru
Zatímco většina tehdejších i dnešních režisérů by do temných chodeb vesmírného plavidla okamžitě vypustila krvelačnou příšeru, Jindřich Polák zvolil mnohem drsnější taktiku. Nechal posádku vařit se ve vlastní šťávě. Snímek, Ikarie XB1, který měl premiéru v červenci 1963, diváky přenáší do roku 2163. Posádka lodi v něm míří k Alfě Centauri hledat mimozemský život. Na filmovém plátně sice celá tato gigantická cesta zabere pouhých 82 minut. Tedy méně času než každodenní ranní dojíždění do práce, jenže pro hrdiny příběhu jde o nekonečné roky. A brzy se ukáže, že mnohem tvrdším oříškem, než samotný vesmír bude sdílení stísněného prostoru s lidmi z vedlejších kajut.
Elegantní loď a napjaté nervy
Interiéry navrhl architekt Jan Zázvorka mladší v tehdy populárním bruselském stylu. Chodby zářily čistotou, nábytek jako by vypadl z designového katalogu a celé plavidlo připomínalo spíše luxusní hotel než strohý vesmírný koráb. Právě v tomto kontrastu tkví síla filmu. Technika funguje bezchybně, všechno se leskne čistotou, jenže lidská psychika uvnitř pomalu selhává. Někdo vyvolává hádky, jiný marně tlumí stesk po Zemi, další prožívá románek a jeden z členů posádky se psychicky hroutí. Geniální skladatel Zdeněk Liška navíc scény podbarvil chladnou elektronickou hudbou, která pod uhlazeným povrchem neustále vrčí jako lednice o půlnoci. Na to, že tvůrci tehdy neměli v rukou vědecké studie o psychických dopadech dlouhé izolace, byla jejich intuice až mrazivě přesná.
Do příběhu navíc vplouvá hlubší otázka. Může na palubě vzniknout nový život a jak vlastně vypadá rodina uprostřed prázdnoty, daleko od domova? Sledujeme hrdiny, jak společně jedí, sportují, vzpomínají a vedou obyčejné každodenní rozhovory. Velké vesmírné dobrodružství se tak mění v mozaiku drobných lidských okamžiků, což působí překvapivě věrohodně. Skutečný zlom však přichází s objevem opuštěného cizího plavidla. Nacházejí v něm jen stopy po dávné katastrofě. Tamní civilizace totiž zničila sama sebe. Film tak divákovi servíruje mrazivé varování před jadernou válkou a slepou vírou v technický pokrok. Posádka Ikárie tak čelí tlaku ze dvou stran: zevnitř je drtí samota a zvenčí je děsí kruté zrcadlo toho, kam až může vést lidská pýcha.
Cesta filmu na plátna trvala dlouhých pět let.
Režisér Jindřich Polák chtěl původně zfilmovat román K mrakům Magellanovým od Stanisława Lema, jenže vyjednávání o právech uvízlo na mrtvém bodě. Tvůrci se proto slavnou předlohou jen volně inspirovali a zbytek si domysleli sami. S příběhem jim pomáhal tehdejší student FAMU Pavel Juráček. Dramaturgové a tehdejší funkcionáři sice dlouho váhali, zda vůbec půjde takto abstraktní a filozofické úvahy převést do filmových obrazů, nakonec ale projekt dostal zelenou. Rozpočet se vyšplhal na tehdy astronomických pět milionů korun a samotné natáčení spolykalo deset měsíců. Hlavním motorem celého projektu byla globální vesmírná horečka odstartovaná Sputnikem v roce 1957 a Československo chtělo světu dokázat, že má vlastní ambiciózní vizi budoucnosti.
Kubrick, NASA a dlouhá cesta k Marsu
Když se podíváte na Kubrickovu Vesmírnou odyseu, jako byste místy viděli stopu Ikárie XB 1. Shodu v designu šestiúhelníkových chodeb, používání videotelefonů nebo v chování odpočívající posádky zmiňuje i Britský filmový institut. Kubrick sice o českém snímku prohlásil, že je jen o půl kroku nad žánrovým průměrem, přesto z něj zjevně čerpal. Tvrdit, že hollywoodský režisér od českých autorů nápady prostě zkopíroval, by sice nebylo spravedlivé, protože oba tituly silně ovlivnila tehdejší vizuální kultura, ale prvenství barrandovských tvůrců z roku 1963 je nezpochybnitelné.
Dnešní věda dává filmové intuici za pravdu. NASA má dnes specializované týmy, které zkoumají psychická rizika spojená s hlubokým vesmírem. Izolace a ponorková nemoc už nejsou jen zápletkou pro scénář, ale měřitelným rizikem. Největší zkouškou bude komunikace. Zpoždění signálu u Marsu dosahuje zhruba dvaceti minut pro jeden směr, což vylučuje jakýkoli normální rozhovor s domovem. Astronauti na ISS mohou kdykoli zavolat nebo se vrátit v záchranném modulu. Ti, kteří zamíří k Marsu, však budou muset veškerou zodpovědnost unést sami.
Důkazem jsou i reálné pozemské experimenty. Když vědci zavřeli šestici dobrovolníků na celých 520 dní do izolovaného modulu simulujícího let na Mars, výsledná studie přinesla varovná data. Izolace u členů týmu vyvolala hluboké výkyvy nálad, chronickou únavu, poruchy spánku i otevřené konflikty. Zatímco někteří jedinci situaci zvládali relativně dobře, jiní propadali těžkým chmurám a probdělým nocím. Ukázalo se, že pro budoucí vesmírné mise nestačí jen fyzická síla a odvaha. Výběr posádky je především psychologickou alchymií. A filmová Ikarie to všechno věděla o půl století dřív než moderní věda.
Nejtěžší zavazadlo na cestě ke hvězdám
Spojení barrandovské klasiky, Kubrickova vizionářství a moderních výzkumů NASA odkrývá nadčasovou pravdu. Můžete vyvinout ty nejmodernější technologie a natankovat tuny paliva, lidské nitro však naprogramovat nelze. Každý astronaut si do vesmíru bere i svá soukromá traumata a stesk. Pohled na filmový monitor s rodinou sice evokuje naše každodenní videohovory, ale zároveň připomíná, že technologie nedokáže nahradit lidské teplo. Československý snímek z raných šedesátých let tak zůstává geniálním mementem. Tvůrci totiž pochopili psychologickou podstatu věci dřív, než se stala předmětem vědeckých studií. A to,že nejnáročnější část cesty se neodehrává v raketových motorech, ale v myslích lidí, kteří v nich sedí.
Zdroje
https://www.filmovyprehled.cz/cs/kontexty/ikarie-xb-1)
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396545/ikarie-xb-1)
https://nfa.cz/en/25710-ikarie-xb-1/o-filmu
https://www.bfi.org.uk/lists/2001-space-odyssey-stanley-kubrick-influences
https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0093298
