Článek
Víc jak půl století pod širým nebem
Šedesát let je pro festival úctyhodné číslo. Jen hrstka hudebních akcí u nás dokázala přežít tolik politických zvratů, stěhování a proměn hudebního vkusu, a přesto si zachovat věrné publikum po celá desetiletí. Porta patří k fenoménům, které provázely celé generace od dětství až po dospělost, a dodnes se k ní lidé vracejí s podobnou vášní jako kdysi jejich rodiče. Historie festivalu je zároveň malým průřezem dějinami Československa i Česka. Od šedesátých let přes normalizaci a sametovou revoluci až po dnešní pestrou hudební scénu. Kdo sleduje osud Porty, sleduje vlastně i osud celé jedné kulturní vrstvy naší společnosti.
Zrození v Ústí nad Labem
Festival založil Jiří Šosvald, přezdívaný Westernový dědek, spolu s kolegy z Domu kultury pracujících v Ústí nad Labem, v roce 1966. Jméno Porta odkazuje na úsek Labe zvaný Porta Bohemica, tedy Brána Čech. Premiéra proběhla o rok později, roku 1967, a hned tehdy se rozdávaly takzvané keramické nesmysly od sochaře M. Rabocha. Tahle tradice přežívá dodnes. Následující ročník přinesl autorskou soutěž a rozdělení programu na dva žánry: country western a trampské soubory. Zájem rostl tak rychle, že od roku 1969 vznikala oblastní předkola v Třebíči, Pardubicích, Českých Budějovicích, Štětí, Praze i Bratislavě a objevila se nová kategorie Folk. Rok 1970 se zapsal do historie festivalu hned třikrát. Festivalový bulletinem Portýr, tradicí závěrečné Dvorany Porty a smutnou tragédii – autonehodou bluegrassové skupiny Boot Hill, která připravila o život pět jejích členů.
Léta na cestách
Po pěti letech v Ústí zasáhla do osudu festivalu normalizace. Nový ředitel Domu kultury žádal účast souborů Sovětské armády na programu, štáb organizátorů odmítl a Porta musela hledat nový domov. Následovala léta stěhování po celé republice. Karviná, Sokolov, Litomyšl, Český Krumlov, Jablonec nad Nisou, Svitavy, Třebíč, návrat do Ústí k desátému výročí, Olomouc a opět Sokolov. Přes ideologický tlak, cenzuru písní a snahy úřadů akci omezit si Porta udržela obrovskou návštěvnost a stala se klíčovým místem pro rozvoj celé scény. V roce 1978 zazněl na pódiu legendární společný koncert šestnácti kytar, mandolíny, čtyř bas a stovek hlasů diváků, kteří zazpívali dohromady sedmadvacet písní.
Zlatá léta v Plzni
S patnáctými narozeninami se Porta přestěhovala do Plzně a začala její nejúspěšnější kapitola. Rok 1981 přivedl festival na plzeňské výstaviště s amfiteátrem, ideálním zázemím pro tisíce diváků. Právě tady vystoupila jako první zahraniční host ruská písničkářka Žanna Bičevská a společně se Spirituál kvintetem tu zazpívali skladbu Jednou budem dál. Píseň, která se o osm let později stala hymnou revolučních dnů. Program se později přesunul na Lochotín, kam se vešlo přes dvacet tisíc lidí, a náklad novin Portýr přesáhl poprvé dvanáct tisíc kusů. Rok 1985 se potom zapsal do dějin českého hudebního průmyslu unikátním počinem. Vydavatelství Panton nahrálo koncert a do jednoho dne ho mělo hotový na desce k prodeji přímo v Plzni. O rok později zase vysílal rozhlas Portu živě a Supraphon vydal dvojalbum mapující celou dvacetiletou historii festivalu.
Víc než hudba
Pro tisíce lidí byla Porta mnohem víc než pouhá přehlídka písniček. Byla útěkem od všední reality do světa táboráků, romantiky a přátelství. Dav zpívající hymnickou „Vlajku“, pozdrav „Ahój“ a pokřik „Umí!“ tvořil pocit sounáležitosti jako u velkého kmene kamarádů. Zároveň fungovala jako křehký kompromis mezi mladými lidmi toužícími po hudbě a politickou garniturou, která měla pocit dohledu nad mládeží. Za amfiteátrem prý při nejexponovanějších koncertech stála připravená vodní děla – svědectví doby plné napětí a nejistoty, kdy hudba dokázala nést i politický náboj. Diváci tehdy chodili hlavně za kamarádstvím a písničkami, ale atmosféra napětí byla stálou součástí zážitku. Poslední předrevoluční ročník v roce 1989 proběhl poprvé bez cenzury a jeho hvězdy se staly tvářemi listopadových a prosincových demonstrací.
Řevnice a lochotínský návrat
Po sametové revoluci čekalo festival rozdělení. Vznikly dvě skupiny organizátorů, takže i dvě samostatné akce. Porta v Plzni a Interporta v Ústí, později přejmenovaná na Trampskou Portu. Program putoval dál přes Olomouc, Svitavy a Jihlavu, až zakotvil v posledních letech v Řevnicích u Prahy, kde festival našel klidné a malebné prostředí Lesního divadla, ideální pro komornější atmosféru posledních ročníků.
Devatenáctého září 2026 uspořádali v Plzni na Lochotíně slavnostní vzpomínkovou akci, součást oslav sto let plzeňské zoo. Na pódiu se objevili Robert Křesťan s Druhou trávou, Pavel Žalman Lohonka slavící osmdesátku, Hop Trop, Nezmaři, Ivo Jahelka i plzeňští rodáci Jiří Šprcka Šneberk a Míša Leicht s formací Cop. Žalman tady zahrál svou starou píseň Všech vandráků múza jako poctu šedesátinám festivalu a videopozdravem přispěl i Michal Jupp Konečný, klíčová postava záchrany Porty v sedmdesátých letech, který připomněl, jak nádherná pro festival byla Plzeň.
Porta není jen nostalgie, ale tradice
Šedesát let existence dokazuje, že Porta dávno přerostla svou původní roli soutěžní přehlídky. Stala se institucí, která propojila generace přes politické zvraty, stěhování i proměny hudebního vkusu. Písně, které tu poprvé zazněly před desetiletími, dnes zpívají vnuci těch, kdo je slyšeli poprvé jako mladí lidé u táboráku. Píseň „Jednou budem dál“ se z festivalového pódia stala hymnou celého národa v revolučním roce a vlastně dodnes nese sílu okamžiku, kdy hudba dokázala změnit atmosféru celé společnosti.
Popřejme tedy Portě k jejím šedesátinám, ať si i v dalších letech uchová svou jedinečnou atmosféru, plné amfiteátry věrných posluchačů a hlavně spoustu dobrých písniček, které budou u táborových ohňů znít pro další generace kamarádů. Všechno nejlepší!
Zdroje
Soukromý archiv autora
www.cs.wikipedia.org/wiki/Porta
www.porta-festival.cz/o-festivalu/historie-porty
www.plzensky.denik.cz/zpravy-region/akce-plna-nostalgie-plzen-zavzpominala-na-portu-s-zalmanem-i-robertem-krestanem
www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-festival-porta-2026-309450
www.retromuseum.cz/templates/retro/data/files/123_porta_web.pdf
