Článek
Učitel z chudé rodiny
Když se dívám na staré filmy s Karlem Högerem, vždycky mě fascinuje jeho neuvěřitelná noblesa. Působí jako rozený aristokrat, který v obleku snad už přišel na svět. Jenže realita byla úplně jiná. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že se narodil v červnu 1909 jako nejmladší ze třinácti dětí obyčejného topiče v chudé dělnické čtvrti v brněnském Králově Poli.
Fascinuje mě také to, že Högerova cesta před kameru nevedla přímo. Slavný herec měl původně úplně jiné plány. Vystudoval v učitelském ústavu a na začátku třicátých let normálně učil na moravských školách. Divadlo sice nakonec vyhrálo, ale ta pedantská učitelská minulost v něm zůstala. Právě z ní totiž pramenila jeho pověstná bezchybná výslovnost a dokonalá práce s hlasem, kterou dodnes obdivuji v rozhlase i dabingu.
Často si říkám, že lidé mají sklon považovat jeho eleganci za vrozený talent. Z pamětí jeho kolegů je ale jasné, že to byla čistá, až fanatická dřina. Karel Höger nesnášel ležérnost. To, co nám na obrazovce připadá jako naprostá lehkost, byla ve skutečnosti hodiny trvající mravenčí práce nad textem a psychologií postavy.
Lebka věnovaná vědcům
Při sledování jeho filmů mě pokaždé upoutal jeden zvláštní detail. Všimli jste si někdy toho výrazného podélného žlábku uprostřed jeho čela? Dlouho jsem netušil, o co jde, až mě anatomické detaily dovedly k pojmu metopismus. Jde o vrozenou anomálii, kdy člověku v dětství nesrůstá čelní šev tak jako většině z nás, ale zůstane zachovaný.
Tato anatomická hříčka přírody pochopitelně přitahovala pozornost lékařů. Ještě víc mě ale překvapilo samotné Högerovo rozhodnutí. Svoji lebku totiž po smrti oficiálně odkázal k odbornému zkoumání. Z neobvyklého rysu, který jsme na obrazovkách mohli považovat jen za zajímavou vrásku, se tak stal jeho posmrtný odkaz vědě.
Tajná práce během okupace
Mnohem dobrodružnější část Högerova života se odehrávala během druhé světové války. Herec se zapojil do protinacistického odboje a o svých aktivitách později mluvil jen velmi málo. Podrobnosti se dostávaly na veřejnost především díky jeho druhé manželce Evě Högerové a lidem, kteří se zabývali válečnou historií.
V letech 1943 a 1944 převážel mezi Prahou a Zlínskem šifrované zprávy spojené s odbojovou činností. Pomáhal také rodinám lidí vězněných nacisty, uchovával majetek pronásledované židovské rodiny a ve svém pražském bytě poskytl útočiště spisovateli Františku Kožíkovi, po kterém pátralo gestapo.
Zvláštní pozornost vzbuzují i jeho cesty do terezínského ghetta.
Publicista Stanislav Motl na základě svého pátrání uvedl, že Karel Höger pronikl do ghetta přinejmenším dvakrát a pravděpodobně tam dopravil léky. Každý takový tajný výlet byl v podstatě rozsudkem smrti, pokud by ho chytili.
Herec o těchto činech veřejně nehovořil ani po válce. Jeho manželka později vysvětlovala, že pomoc druhým považoval za osobní povinnost, o níž podle svého přesvědčení nebylo třeba vyprávět.
Stín Anticharty a rychlá vzpoura
Po komunistickém převratu v roce 1948 padl veškerý kulturní život pod absolutní politický dohled. Karel Höger si stále udržoval významné postavení, v roce 1964 dokonce získal titul národní umělec, ale snad právě proto na něj poměry normalizačního Československa dopadly plnou vahou. Zvlášť citlivým bodem jeho životopisu se stal podpis Anticharty v lednu 1977. Provolání tehdy veřejně vystupovalo proti Chartě 77 a podporovalo oficiální politickou linii. Podpis známého herce se stal součástí dobové propagandy. Okolnosti podobných vystoupení však vyžadují pečlivé posouzení. Veřejný dokument sám o sobě vypovídá o účasti, zatímco skutečné postoje jednotlivých umělců lze posuzovat také podle jejich dalších činů a svědectví blízkých.
Krátce poté zasáhl Högera další konflikt. Když se vedení Národního divadla bezohledně zbavilo jeho dlouholeté kolegyně Vlasty Fabiánové, Höger se rozhodl jednat. Na znamení solidarity s ní podal 2. května 1977 okamžitou výpověď. Po desítkách let na naší první scéně to bylo zásadní a definitivní rozhodnutí, ve kterém se projevila i jeho dlouhodobá nespokojenost s tehdejšími poměry.
Poslední klapka
Na jaře 1977 přišla nabídka, která měla být vrcholem Högerovi televizní kariéry. Scenárista Jaroslav Dietl psal postavu primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města přímo pro něho. Jenže osud to nakonec zařídil úplně jinak a my si dnes v této úloze dokážeme představit výhradně Ladislava Chudíka. Obsazený herec stihl natočit jen část materiálu.
Dne 4. května 1977 ho totiž ve věku pouhých 67 let postihl smrtelný infarkt. Skoro mě mrazí z toho, že ta zpráva přišla pouhé dva dny poté, co definitivně práskl dveřmi v Národním divadle. Režisér musel všechny hotové scény přetočit s novým slovenským kolegou, takže původní práce zůstala před veřejností skrytá.
Tato nucená výměna dnes patří k nejsmutnějším příběhům z tvůrčího zákulisí naší televizní klasiky. Postava šéfa ortopedie, ze které dodnes vyzařuje klidná autorita, měla mít v Högerově podání úplně jiný výraz. Předčasný odchod hlavní hvězdy tak fatálně zasáhl nejen lidský osud, ale i podobu díla, které nakonec sledovaly celé generace. Z původních záběrů prý ve výsledném střihu zbyl jediný kratičký moment.
Zdroje
Soukromý archiv autora
