Článek
Narozeniny bez oslavence
Dnes by Vladimír Menšík slavil 97. narozeniny. Rodák z Ivančic přišel na svět 9. října 1929 do matriky zapsaný jako Vladislav. Své slavnější jméno Vladimír přijal až v polovině padesátých let. Traduje se, že mu změnu poradil slavný divadelní režisér E. F. Burian, kterému „Vladimír“ znělo zkrátka lépe a zvučněji. Podle jiné verze šlo o poctu jeho otci, kterému úředníci jméno Vladimír kdysi omylem napsali do dokumentů. Svých vlastních oslav se však naposledy dožil v roce 1987. O několik měsíců později jeho životní pouť skončila v brněnské nemocnici. Dnes si ho připomínáme hlavně skrze filmy, televizní archivy a nezapomenutelné historky, bez kterých si českou zábavu celé generace nedokázaly představit.
Menšík působil, jako by měl energie pro celé studio. Když se rozjel, sypal z rukávu jednu příhodu za druhou. Uměl si udělat legraci ze sebe, z manželství, hospody, rodiny i obyčejných lidských slabostí. Lidi dokázal rozesmát naprosto přirozeně, bez jakéhokoliv náznaku pečlivě nacvičeného čísla. Publikum v něm vidělo sobě rovného člověka, který dostal do vínku mimořádný dar vyprávět.
Za tímto veselým obrazem se ale skrývala drsná realita. Vladimíra Menšíka celoživotně sužovalo těžké astma, silné kuřáctví a problémy s alkoholem. Přesto nasadil pracovní tempo, které bylo na hranici lidských možností i pro zdravého jedince. Právě tento obrovský rozpor nás dodnes fascinuje. Zatímco diváci v sálech a u televizorů slzeli smíchy, kolegové v zákulisí sledovali jeho zoufalý zápas o dech.
Kouřil, i když se dusil
Snad vůbec nejtemnější kapitolu jeho života představovalo kouření. Menšík nebyl žádný sváteční kuřák, který si zapálí jen občas po obědě. Podle svědectví jeho syna Jana s tímto zlozvykem definitivně seknul až pět nebo šest let před smrtí. V té době už přitom čelil vážným astmatickým záchvatům a při práci se neobešel bez pravidelné lékařské pomoci.
Injekce místo pauzy
Režisér František Filip vzpomínal, že Menšík dostával injekce během natáčení. Když se jeho stav zhoršil, následovala krátká zdravotní pauza, léčba a návrat před kameru. Některá svědectví popisují také samotnou aplikaci léku během práce.
Při natáčení filmu „Dobří holubi se vracejí“ se o jeho potížích mluvilo rovněž. Pamětníci rádi vyprávějí, jak si v pauzách mezi záběry píchal injekce, ale hned po klapce kolem sebe dál metal blesky energie. Bylo mu fyzicky zle, ale štáb od něj pokaždé dostal stoprocentní výkon, humor a absolutní soustředění.
Smích, alkohol a těžké role
Menšík měl také problémy s alkoholem. Právě díky tomu působily jeho dramatické role tak přesvědčivě. V televizních inscenacích „Ikarův pád“ a „Tažní ptáci“ hrál muže, jehož život ovládla závislost. Na hony se vyhnul laciné karikatuře opilce. Diváci místo toho sledovali zlomeného člověka plného studu, vyčerpání a upřímné touhy začít znovu.
Bulvární články často připomínají také historku o zahraničním léku na astma s obsahem alkoholu. Podle této verze se po užívání přípravku vrátil k pití.
Jeho soukromé peklo mu sice dalo věrohodnost, ale pořád mluvíme o brilantním hereckém výkonu, ne o dokumentu. Herec uměl pozorovat lidi, pracovat s detailem a měnit bolest v přesvědčivý výkon. Zřejmě právě proto si jeho dramatické postavy lidé pamatují stejně jako komediální figurky.
Poslední vystoupení
V květnu 1988 se objevil v pořadu „Abeceda“. Podle dobových vzpomínek už byl výrazně vyčerpaný. Při závěrečné děkovačce mu už musela pomáhat Jitka Molavcová. O dva dny později, 29. května 1988, Vladimír Menšík zemřel v Brně v nemocnici u svaté Anny. Bylo mu 58 let.
Záběry z tohoto vystoupení dodnes vhánějí slzy do očí víc než jakýkoliv jiný medailonek. Člověk, který rozesmával celé generace, v té chvíli sotva zvládal ovládat vlastní tělo. Přesto se nevzdal a šel na scénu. Byla to až dojemně tvrdohlavá oddanost divákům a milované profesi.
Vladimír Menšík nebyl ze železa. Dokázal ale svou bolest a vnitřní démony zamaskovat humorem s takovou bravurou, že publikum nemělo o ničem tušení. Za oponou veselých historek přitom zůstával chlap, kterého fackoval život i vlastní neřesti. On však tuhle osobní tíhu dokázal u mikrofonu přetavit v čistou radost pro ostatní.
Jeho svíčka sice zhasla, ale humor Vladimíra Menšíka je nesmrtelný. Vzpomínáme s obrovským uznáním a vděkem.
Zdroje
