Článek
Byly teprve čtyři odpoledne a v pracovně předsedy vlády se svítilo. „Hnusnej listopad,“ kývl na šeď za okny Zemanův šéfporadce Šlouf a bez vyzvání se rozvalil v křesle vedle premiéra. U vedlejšího stolu s elegantním dekorem, který tu zbyl po Štrougalovi, neseděl touhle dobou už nikdo. Jen mladičká sekretářka, kterou si premiér přivedl z Lidového domu, z něj chvatně sklízela upatlané sklenice a erární talířky se zbytky zabíjačkové výslužky od ministra zemědělství.
Samet se svíčkovou
Konferenční stolek pod obrazem temného vlnobití, kolem kterého se teď usazovali Zemanovi rádci, byl ponořen do cigaretovém dýmu, který poskočil s každým závanem vzduchu otvíraných dveří. „Tak jsme všichni? Markétko, nalej nám, jo?!“ zavelel předseda vlády a Šlouf se zatetelil radostí. „Jsme komplet, Miloši… teda až na Karla Březinu.“ Zeman mlčel a Šlouf chvatně pokračoval. „Ale měl by ještě dorazit. Je na Hradě kvůli společný poradě na tu Havlovu šaškárnu sedmnáctýho… No na ty jeho metály pro Gorbačova, Bushe a Kohla ve Vladislavským sále. Jo a taky pro Walesu a Thatcherovou… A… A tu vdovu po Mitterrandovi, však víš, Bimbo.“
Šestice bývalých světových státníků měla k desátému výročí sametové revoluce obdržet od Václava Havla Řády Bílého lva. Ambiciózního šéfa úřadu vlády Březinu Šlouf poslední dobou nemusel. Zemanův oblíbenec mu přerostl přes hlavu a vlivnou funkci šéfa úřadu vlády získal místo něj. A šéfporadce žárlil. „Dobře, tak mu tady s Karlem Heřmanem potom všechno řekněte. Stejně si to ještě jednou projdem' den před tím, šestnáctýho, jo?“ otočil premiér pomalu mohutnou, povislou hlavu ke svému tajemníkovi a do tváře mu vyfoukl celý obsah plic. V levém koutku mu zase uvízla slina.
„Jistě, předsedo,“ kvikl Heřman a sotva potlačil kašel. Při vyslovení jména Gorbačov sebou očividně trhl. Vyhublá a věčně popelavá tvář prakticky bez mimiky, završená přepečlivě sčesanou, prošedivělou kšticí nad přísnými obroučkami brýlí, vévodila štíhlé postavě v konfekčním šedavém obleku. Heřmanova pozlacená jmenovka s doktorátem z Vysoké školy politické ÚV KSČ z éry, kdy býval tajemníkem okresního výboru komunistické strany se i teď, za nových pořádků, pyšně skvěla na dveřích vedle pracovny předsedy vlády. Ve Strakově akademii budila tichý rozruch i strach. Od revoluce uběhlo teprve deset let.
Jak ponížit Havla
„….Takže jsem to probral s lidma od Klause a potvrdili mi, že jejich velký guru je prý pro. Víš přece, jak je profesor škodolibej!“ rozesmál se Šlouf na celé kolo. „A toho sedmnáctýho byste přijeli společně v jednom autě na Národní třídu. V patnáct třicet. S ochrankou je to už taky předjednaný a organizačně v tom neviděj problém, pokud teda budeš souhlasit. A teď to hlavní, Miloši: přesně v tuhle dobu tam dorazí s věncema… Havel!“ Bývalý vrchní svazák socialistické republiky triumfoval: zkazit Václavu Havlovi antre přítomností jemu tak nemilých postav, jež v nitru nemohl vystát, mu dělalo kromobyčejnou radost. Zatímco si otíral slzy smíchu, ostatní čekali na reakci premiéra. „Výbornej nápad, Mirku!“ rozzářil se Zeman. Prezidenta Havla nesnášel a při každé možné příležitosti ho ponižoval. A Havlova kritika opoziční smlouvy mu lezla krkem.
Skrz pootevřené dveře předpokoje sem doléhal tlumený hovor a za zády nám zacinkalo sklo. Číšník přivážel další pití. Premiér a šéfporadce byli od rána jako obvykle při chuti, zatímco ostatní usrkávali minerálku nebo pomerančový džus.„ Už vidím ty novinářské idioty!“ tetelil se Zeman a s další cigaretou se zaklonil v křesle. „Slonková s Kubíkem se z toho úplně po***ou!“ přisadil si pohotově Šlouf a Zeman ukázal přes stolek.„A co si o tom myslíš ty, Libore?” Mluvčí vlády nebyl idiot. Libor Rouček, někdejší emigrant s vídeňským doktorátem a roky strávenými v aparátu rakouské SPÖ, poté v královském mezinárodním institutu v Londýně a nakonec v Hlasu Ameriky, měl Havla rád. Teď byla řada na něm. „Promiň, Miloši, ale mně se to zdá jako zbytečná provokace. Dráždit lidi… Teď… V téhle atmosféře a k takovému výročí,“ začal opatrně. V místnosti zavládlo hrobové ticho.
Chystá se petice, Miloši
„Já bych to prostě nepodceňoval. Aby se o tobě po Národní psalo bez emocí, bylo by podle mně nejlepší jet tam sólo v jiném čase. Individuálně. Prostě to absolvovat nějak skromně, civilně a sám za sebe. A za vládu, samozřejmě. Navíc mám zprávu, že se chystá nějaká protivládní petice a ….“ „Jaká petice, proboha?“ zaburácel Zeman. Mluvčí mu zkazil náladu. „Hlavně klid, Liborku, klid!“ mírnil mluvčího Šlouf. „O nic vážnýho nejde, Miloši. Porybný (bývalý šéfredaktor a majitel deníku Právo) mi taky volal, že mu jeho redaktoři donesli informaci o nějaký výzvě bejvalejch studentskejch vůdců právě k desátýmu výročí toho jejich sametu. Má to bejt něco proti naší smlouvě s modrejma. Vlastně… Nejlíp by to mohl ověřit Karel Březina u Bubeníka, když jsou to takoví kamarádi. Ten je přece jedním z nich… Z těch vůdců,“ rýpal Šlouf.
O týden později vydali bývalí studenti výzvu „Děkujeme, odejděte“, která vinila vládnoucí establishment opoziční smlouvy z politického a morálního marasmu v zemi a požadovala demisi kabinetu. Výzvu zakrátko podepsalo na 200 tisíc občanů a získala podporu prezidenta Václava Havla i řady politiků. Později sehrála významnou roli i v tzv. televizní krizi. Zuřivými kritiky výzvy byli právě Miloš Zeman a Václav Klaus.
„Žádný jobovky se nekonají, Miloši. To vyšumí, lidi mají úplně jiný starosti. A s klukama to máme pod kontrolou…,“ uklidňoval premiéra Šlouf a Zeman natáhl ruku po sklenici. Nálada se mu zase vracela a bývalému komunistickému aparátčíkovi bezmezně důvěřoval. Zbývalo ale vyrovnat účet. „Tak si připijme na tu taškařici, přátelé… A ty si zopakuj, která je levá a která pravá, Libore…“
Březina vs. Šlouf
„Máme ti k Národní připravit pár slov, Miloši?“ nabídl se šéfporadce. „Tady kolega Šarapatka ti udělá pár bodů o studentech a tak, jestli nechceš improvizovat,“ pohrdavě ukázal palcem do strany. Školství bývala moje odborná parketa a s předlistopadovým předsedou českého výboru SSM v čele Zemanových poradců nám to od začátku vůbec neklapalo. Byl jsem totiž jediný, koho si na úřad nevybral on a navíc jsem nepocházel z jeho bolševické líhně.
„Pozor, bude ale strašně málo času, Mirku,“ rozhlédl se po ostatních Březina. Dorazil před pěti minutami a jenom na otočku. Zeman znatelně pookřál. Jeho „ztracený syn“ sršel energií a generační dravostí. A žárlivost komunistického matadora Šloufa na juniora v roli vedoucího úřadu vlády Zemana náramně bavila. Březina perlil. „A nezapomeňte, že po pietě má Miloš v programu kafe dohromady s prezidentem a s Klausem. A s Libuší Benešovou za senát. Sice vedle, ve Slávii, ale jestli budou chtít na Národní mluvit všichni, tak bys, Miloši, musel mít slovo hned po Havlovi. A po kafi bude taky málo času, už hodinu na to bude to vyznamenávání na Hradě.“
Mladík típl cigaretu a s chutí se zahryzl do nehtu. Spěchal. „Musím běžet, omlouvám se, Miloši, ale jak jsem volal už ráno, v Liďáku je výbor a jde tam o všechno.“ „Běž, běž, Karle, Mirek s Heřmanem tě budou informovat,“ pobídl ho něžně Zeman a po očku sledoval brunátného Šloufa. „Mimochodem, loni jsem tam položil jenom kytici a bylo to bez proslovu…“ rozpomněl se premiér. „To vysekneš rovnou z patra! Jako vždycky, Miloši,“ vsadil tentokráte na lichotky mluvčí Rouček. „A možná by bylo docela fajn pak říct něco osobnějšího.. Z té doby, prostě z ulice… Něco o disentu a tak…“ „Jestli na mě nebudou řvát a pískat, pitomci!“ ulevil si Zeman. Tak těsná setkání s Pražany nesla pokaždé riziko konfrontace. Na otřepaných dolních deset miliónů v metropoli dvakrát neslyšeli a opoziční smlouvu s ODS tu měli rovnou za podvod. Zeman pražská náměstí z duše nenáviděl.
„Ochranka a místní policajti to jistí… A k pomníku s tebou půjdou tvůj Šiman a Gregor, předsedo…. A já,“ pípl tajemník Heřman a přičísl si vlasy. Premiér se znechuceně odvrátil. Na osobní strážce si už zvykl, ale přítomnost šedivé myši s doktorátem z „vokovické Sorbonny“, ausgerechnet u pomníku antibolševické revoluce, byla jeho tichou pomstou Havlově pravdě a lásce.
Zeman a 17. 11. 1989
„Jo a o disentu bych tam určitě nemluvil, Libore, to by byla úplná pitomost! Přece víš, že s tím nemám nic společnýho!“ Na odpor mluvčího ještě úplně nezapomněl. „A co třeba něco o sobě a Národní třídě? Myslím tenkrát…“ nevzdával se Rouček. „Ale ty jsi přece v devětaosmdesátým na Národní třídě nebyl, že ne, Miloši?!“ užasl Šlouf. RSDr. Heřman se uchichtl do dlaně. „Petr Kučera mi sice vyprávěl, jak tě zatáhnul ze Svobodnýho slova na demonstraci, ale to bylo osmadvacátýho října! A že vás pak někde honili naši kluci z lidovejch milicí a ty sis prej během toho demonstrování dal v nějaký restauraci guláš!?“ rozesmál se nad bizarním příběhem šéfporadce.„Já vím určitě o Vyšehradu, ale o Národní teda slyším úplně poprvý, Bimbo!“
„Tak za prvé, Mirku. Nebyl to guláš. Ale svíčková, jo?! A za druhý, sedmnáctýho jsem se dostal do demonstrace na Vyšehradským hřbitově, ale policajti to u botanický zahrady celý zablokovali. Tak jsme došli Plaveckou na nábřeží. A pak se zase rozneslo, že je to všude kolem Národní uzavřený. Policajtama, rozumíš!? Někdo tam pak šel a my jsme ale zůstali u sochy Palackýho - jít dál nemělo smysl. No… a potom jsem šel domů. Na Výtoň. A vůbec, tys byl tenkrát kde?“ rýpl si dotčeně a dal Šloufovi najevo, že dost přešlápl. Aparátčík bleskově nasadil omluvný úsměv. „Však víš, Miloši.“ RSDr. Karel Heřman si úlevně oddychl. Debata skončila.
Co vážně nepočká
„Ještě něco k tomu sedmnáctýmu, než si projdem program vlády?“ rozhlédl se kolem premiér. Nikdo z poradců už nepromluvil. Předseda vlády se pomalu otočil ke dveřím. Právě přiváželi stříbrný jídelní poklop a další číšník vtlačil do místnosti vozík s novými lahvemi piva a kořalky. „Taky od Fencla, Markétko?“ mlasknul rozkošnicky Zeman. „Ovar, pane premiére.“ Nad všemi bradami vykouzlila odpověď blažený úsměv. „Takže pauza, pánové! Tohle vážně nepočká.“
(Autentická vzpomínka autora, který byl v letech 1998-1999 odborným poradcem premiéra Zemana pro vědu a školství)
