Článek
Drzost kvete. Navzdory veřejné sprostotě a konfliktu se zákonem čerpá kádrová úderka Andreje Babiše a proruských partají v Radě ČT dál funkční prebendy z peněz koncesionářů a volí ředitele České televize. Toxické figury okolo radního Pavla Matochy a „Xavera“ Veselého, jež mají s dalšími na svědomí několika milionovou škodu v rozpočtu ČT a předchozí instalaci problematického Jana Součka na vrchol Kavčích hor, dnes svedou boj o hlasy pro svého kandidáta s ještě ohebnější páteří. Ač se výběr pětice ředitelských adeptů zdá na první dobrou jako souboj koncepcí, šanci vyšplhat na piedestal veřejnoprávní televize předurčuje hlavně jejich osobní historie. Se zduřelým sebevědomím plejády obskurních postav české politiky po nástupu prokremelského autoritáře do Bílého domu či totalitních praktik na Slovensku totiž roste jejich agresivita vůči nezávislým médiím. Čtyři měsíce tlaku a útoků, zbývajících do parlamentních voleb, teď ustojí v čele České televize jen odvážný profík s extra pevnou integritou.
Šest let v Radě ČT a osobní znalost většiny finalistů skýtá autoru těchto řádek příležitost charakterizovat méně známé stránky favoritů ředitelské volby. Abecedně první Milan Fridrich v ředitelské židli ČT je pro některé politiky a jejich radní lákavou představou. Dvacet let na Kavčích horách od reportéra po ředitele zpravodajství a publicistiky, kanálů ČT1 a ČT2 a nakonec programu televize, mu automaticky přisuzuje pověst zkušeného profesionála. Fridrich jím v televizní branži bezesporu je a na Českou televizi nenechá dopustit. Zda mu ale při volbě poslouží pověst konformisty dnes uvidíme. V paměti kritiků mj. uvízl už před léty propíraný intenzívní kontakt Milana Fridricha s mediálním stratégem ODS Ivanem Langerem, stejně jako jeho čerstvější přítomnost na turnaji tenisového klubu Agrofert Prostějov za účasti Babiše. S mírnou nadsázkou mohou ale radní ocenit i Fridrichovo vzdělání. Ti Babišovi, že studoval marxismus-leninismus v Moskvě. A koaliční, že po revoluci absolvoval pražskou filozofickou fakultu UK a později byl rozhlasovým zpravodajem v Bruselu. Mnoho „brášků,“ jak Milan Fridrich oslovuje kdekoho potřebného, tedy bude pro Milana Fridricha buď vstupenkou do ředitelny ČT, anebo brzdou z obavy před jeho povolností k moci. Anebo naopak, povolnost a vstupenka se nevylučují.
Hvězdou užšího výběru kandidátů s hlasy všech přítomných radních ČT je překvapivě Hynek Chudárek. Dlouholetého „obchoďáka“ veřejnoprávní televize neláká ředitelská meta poprvé. O post „generála“ ČT se ucházel už dvakrát. Chudárek klame tělem: drobný chlápek byl sice v éře televizního profesionála Petra Dvořáka jistou „Popelkou“ managementu, o to silnější ale byly jeho ambice. Jak coby obchodní ředitel ČT zúročil talent a zkušenost ze zakládání a šéfování hudebního televizního Óčka spolu s pozdějším exministrem kultury Balvínem ze Zemanovy neústavní úřednické vlády, shrnují vesměs pochvalné zprávy bývalého předsedy Rady ČT Reného Kühna, jenž Chudárkův obchodní úsek v radě „dozoroval“.
Kritici jinak pracovitého kandidáta naopak poukazují na jeho nadstandardní vztahy s Babišovými lidmi, jejichž původ datují od převodu Chudárkových akcií TV Óčko na Babišovu MAFRA. Akvizice později Babišovi umožnila mj. obskurní vychvalování Kosteleckých uzenin nebo toastů z jeho Penamu na televizní obrazovce. Jakkoliv nelze Hynka Chudárka úplně srovnávat s ředitelskými předchůdci, sněmovní tamtamy bubnují čerstvou zprávu o kuloárním naléhaní šéfa poslanců ODS Marka Bendy na vybrané radní ČT právě kvůli zvolení Hynka Chudárka ředitelem veřejnoprávní televize. Že to maně připomíná scénář okolo zvolení Jana Součka nebude náhoda. Konce už známe.
Nejvýraznější personou ředitelské volby v ČT je nadevší pochybnost Miroslav Karas. Špičkový profesionál je v branži i u diváků populární a respektovanou postavou s bezkonkurenční historií reportéra České televize v Polsku, Bělorusku, na Ukrajině a v Pobaltí. Mimořádnou odvahu poté prokázal jako zahraniční zpravodaj ČT v Rusku. Karasovy informace o zvěrstvech Putinova režimu a o Krymu, vysílané Kremlu pod nosem a zkušená znalost tamní mentality i reálií dováděla ruskou věrchušku často k zuřivým reakcím. Stejné vášně ale budila i v Radě ČT: komunisté v jejím předchozím složení Karase z duše nenáviděli.
Co na Karasovi ocení demokraticky smýšlející veřejnost, popuzuje zdejší proruské partaje: při výběru do finále volby zjevně nezískal podporu Babišovy pěchoty v Radě ČT. Zda nakonec uspěje olizování polobotek politiků spíš, než Karasova odvaha, zkušenost, loajalita k instituci a profesní výbava včetně té z řízení ostravské ČT, uvidíme už dnes. Rada ČT to Miroslavu Karasovi dluží přinejmenším od chvíle, kdy do ředitelské sesle instalovala Jana Součka. Ačkoliv dal Karasovi rukoudáním slib, že podpoří prodloužení jeho mandátu v čele ČT Ostrava, při první možné příležitosti jej Souček podrazil a rada do ředitelské funkce schválila Součkovu kamarádku. Karas z televize odešel.
Výstižnější charakteristiku Libuše Šmuclerové nenajdete. Pavel Šafr ve Foru24 shrnul vlastní pracovní zkušenost, i chování své bývalé šéfové v normalizační minulosti i v čele vydavatelství Ringier Axel Springer. Při prvním živém přenosu Československé televize z protikomunistických demonstrací 23. listopadu 1989 utnula coby moderátorka kritický projev z ulice a oznámila přerušení přenosu, vzpomíná Šafr. Libuše Šmuclerová nese také značný díl viny za zvolení Miloše Zemana prezidentem v roce 2013. „Během prezidentské kampaně Miloše Zemana v první přímé volbě přijala k publikaci v Blesku inzerát Nevolte Schwarzenberga, který způsobil nacionalistickou hysterii a Zemanovi nepochybně posloužil k jeho cestě k moci…Problém byl v tom, že obsahoval naprosté lži o Zemanovu protikandidátovi Karlu Schwarzenbergovi. Ten byl v inzerátu vylíčen jako služebník sudetských Němců a válečných zločinců, kterým chce vracet „naše domy v Sudetech,“ píše dál Pavel Šafr a pokračuje.
„Pak přišla éra Andreje Babiše a mně bylo jasné, že i tento politik patří mezi hráče, které Šmuclerová oceňuje. Opakovaně mě vyzývala, abych se s Babišem scházel a zkusil ho „pochopit“. Tak jsem se s ním sešel a pochopil jsem ho. Byl jsem konfrontován s naprostým buranstvím a primitivismem a s jeho mocenskou taktikou, při níž neváhal dobývat a zneužívat média. A protože jsem publikoval v Reflexu o Babišovi své první kritické články, byl s kolegiální spoluprací s Libuší Šmuclerovou konec,“ uzavírá Pavel Šafr. Za patnáct hlasů radních pro Šmuclerovou ve finále ředitelské volby by měla hanba fackovat především poslance, kteří volí členy Rady České televize. Od „pochopení“ pro Babiše i v České televizi se Šmuclerovou v čele by byl jen krůček k modelu bezzubé slovenské STVR a maďarské MTVA.
Proč na ředitele televize kandiduje šéf sportu ČT Jiří Ponikelský ví pánbůh. Ač nelze vyloučit po léta tutlané ambice, zkušenost autora tohoto textu je přesto opačná. Ponikelský je sporťák tělem i duší a tužba po ping pongu s politiky a jejich partajemi o místo na obrazovce ČT je tím posledním, co byste od něj čekali. Že šel do téhle hry o trůny dává spíš za pravdu úvahám o plichtě v ředitelském souboji dvou znavených titánů a třetím, který se směje. O Ponikelském. Zda v režii domácích stratégů anebo toho či onoho tábora v televizní radě lze leda domýšlet. Dojde-li přeci jen k patu a ze sporťáka se stane generál, směr větru brzy ucítíme. Před časem kritizoval radní Matocha na sociální síti Českou televizi, protože (sic!) ve vysílání z jeho šachové akce neinformovala o účasti premiéra Andreje Babiše. Proč v záplavě atraktivnějších sportovních událostí věnuje ČT vysílací čas okrajové akci, organizované ausgerechnet radním televize, je nabíledni. Zda by tedy Ponikelský obstál před takovým klientelismem i jako generální ředitel televize, kterou chce Babiš v budoucnu zestátnit, lze nanejvýš tiše doufat.
Na růžové zítřky po Součkově éře chaosu a manažerské mizérie to zatím nevypadá. Prý nejsou lidi. Naděje ale umírá poslední. Tak šavle hore, dámo a pánové!
