Článek
Příklady táhnou. Anarchii, jež plundruje Paříž, hltají s nadějí na repete v Praze. Že si ještě netroufají na ohně v ulicích, rabování a bitky s policií, je malý zázrak. Mnoho zajíců, myslivcova smrt: vzájemné půtky o „moc“ tříští sílu zdejších antisystémových partiček dosáhnout cíle. Samý Lenin a lůza neví, kam se vrtnout. Navíc, revoluce stojí peníze, které nemá, a příjmy váznou: ruble bere vrchní „nácek“ ve sněmovně za šprajcy proevropské vládě. Zbytek škemrá. I poslední hlupec už totiž prokoukl, že luxusní auta, z nichž šturmují k anarchii a lásce k Rusku, si salónní revolucionáři pořídili z jeho darů.
Nic není navěky. Nedávný útok agresivních stoupenců dezinfoscény na soud, před nímž stanula jejich ikona, může být miniaturou scénáře, jak ochromit ústavní pořádek země. Padly-li vůbec, pak o trestech ani řádka. „Případem se zabývají kriminalisté pro podezření ze spáchání trestného činu výtržnictví. Do budoucna nevylučují ani možnost případného rozšíření prověřování o další trestný čin,“ uvedla před měsícem policie. A dál ticho po pěšině. Videí z místa jsou přitom mraky, v důkazech tedy problém není. Dát ve zkráceném přípravném řízení už do dvou týdnů nahlas a důrazně najevo, že každý útok na nezávislý soud končí za katrem nebo podmínkou, je přitom justiční brnkačka. Tresty ale váznou. Kdoví proč.
Agresivita antisystémových uskupení přitom roste. Majstrštykem drzosti jsou i videozáznamy ze silničních kontrol, kde obskurní postavy tzv. Hnutí Suverénních občanů, jež se dopustily přestupku, peskují a urážejí policisty i celníky a ignorují jejich pokyny. S tím, že nejsou občané „korporace Česká republika“, ale Československa. Jakkoliv působí vyšinutě, vychází jejich ideologie ze stejnojmenného hnutí v zahraničí, kde „pramení z antisemitských, rasistických a radikálně protistátních konspiračních teorií a hrála roli v řadě závažných zločinů“, varuje občany vnitro.
Befel ustát takovou konfrontaci bez donucovacích prostředků, byť jsou uniformovaní chlápci vystavováni psychicky náročné provokaci, aroganci, výsměchu a protizákonnému jednání, před nimiž zpravidla rezignovaně couvnou, zjevně selhává: případů přibývá. A nejen na silnicích: „Čechoslováci“ ochromují i instituce veřejné správy či firmy. Citelná obava vládních politiků z „mučednictví“ osob, jež agresivitou, nesmyslným blábolením a máváním „průkazem Československé republiky“ vzbuzují dojem duševní choroby, je nemístná. Policie má pomáhat a chránit: legitimním přivoláním ambulance a převozem agresívních „Čechoslováků“ k psychiatrickému ošetření ochrání nejen veřejnost a sebe, ale také je. Před sebou samými.
S jídlem roste chuť. Jakkoliv se zdá Paříž vzdálená, vlažným přístupem státu k anarchismu (od Rajchla přes „nácky“, „Čechoslováky“ až po bolševiky a organizované kolaboranty všeho druhu), k ní míříme mílovými kroky. Snaha využít následků pouliční kriminality, která je tu na denním pořádku a zůstává bez extra zájmu veřejnosti, zatáhla do protiukrajinské rétoriky i etnika. A nabývá absurdních rozměrů: část Romů tu vychvaluje…Okamuru! Jasno má i o výtce ministra spravedlnosti, že se protiukrajinský pochod v Pardubicích coby reakce na rvačku údajných Ukrajinců s Romem, koná bez úředního povolení. „Deklaruje svou bílou privilegovanost a nadřazenost,“ dozvěděl se ministr od romského předáka za to, že vyzval Romy k dodržení zákona. Kdo by čekal rutinní ukončení nepovolené akce policií, jen zírá: na shromáždění před pardubickým nádražím vystoupila (sic!) policejní mluvčí, jež romské demonstranty naopak chlácholila výrokem o možnosti přísnější právní kvalifikace pro pachatele incidentu. Ústava nic.
Obava z problémů, rezignace na vymáhání zákona, dvojí metr, či dokonce sympatie k antisystémovým skupinám a protiukrajinským náladám, už nejsou výjimkou. Zdrcující reportáž Seznamu, jehož novinářky přistihly tři pražské strážníky při nadržování grázlům, kteří před nimi beztrestně hajlovali, uráželi ukrajinského řidiče, poničili mu auto, a přesto je policisté nechali odejít, nelze donekonečna omlouvat selháním jednotlivců. I zážitek, jenž autorovi těchto řádek svěřil před časem poslanec vládní koalice Jan Lacina, ukazuje na nebezpečné policejní excesy. Když zákonodárce v dohledu policejní kamery a před vchodem do sněmovny fyzicky ohrožoval agresívní „vlastenec“, požádal ústavní činitel o zásah přítomného policistu ze sněmovní recepce. Setkal se ale jen s posměchem a ostentativní neochotou. Co bude příště? Kudla v zádech? Nebezpečná doba vyžaduje odvahu. Státu především. Rukavičky na škůdce, co pro Putina rozkládají naši zemi, dávno neplatí. Paříž je mementem, vládo.
