Článek
Drzost kvete. Extra odrůda, odolná jak sibiřský plevel. V Čechách je doma, rozlezlá všude. Dole i ve výškách. Roste s východním větrem a mění barvu: z rudé je oranžová, pak hnědá anebo žlutá. Jako řepka. Bodejť, čtyřiatřicet let se tu má náramně: kdekterý nostalgik ji zalévá v naději na staré pořádky a drzost pak přelézá i zákonné překážky. A byť není v atlasu, přesto má jméno: Andrej Babiš, z bolševika „demokrat“.
„Demokracie přinesla svobody, o kterých se nám před listopadem 1989 mohlo jen zdát“, horlí dnes udavač komunistické politické policie Bureš. „Bez skutečné svobody nebude skutečná demokracie“, bouří s rudou knížkou v genech chlápek, jenž práskal za prospěch a život v luxusu. Drzost tu ale nebere konce. „Měli bychom dělat všechno pro to, abychom svobody chránili a aby tady byly pro všechny občany, nejen pro ty, kteří se snaží demokracii zprivatizovat“, padá k výročí revoluce z nevymáchaných úst oligarchy, jenž skoupil média kvůli vlastnímu obrazu, lidi má za sluhy a veřejnou službu za loutku byznysu.
Hanba prý fackuje. Zjevně ne skupinu pokrytců ve vládní partaji, co s Babišem spojují budoucnost a přitom se klaní pomníkům porážky komunistického režimu. Bratřit se s normalizačním „bonzákem“ a přitom hrát tyátr se svíčkou na návsích, je šmíra na entou. Držet dnes pietu za mravní hodnoty a odkaz sametu a zítra je vyměnit za vládní pašalík po boku agenta StB už není politika, ale jen ryzí špinavost.
Na rozdíl od sebereflexe Petra Pavla, který v interview pro ČT na Národní třídě aspoň zmínil vlastní minulost, mluví Babiš o sedmnáctém listopadu 1989 jako o „naší“ revoluci. O donášení a bolševickém rodokmenu zhola nic. Jeho ale revoluce nebyla a nikdy nebude. Naše ano. Pokusy některých činovníků vládní ODS omlouvat holporty s Babišem politickým realismem, jsou pro naivy a romantiky, co ještě věří na čest a zradu mají za smrtelný, osmý hřích, varovným mementem. Bez následků by to už určitě nebylo: i revoluce mívají repete. Zlu se neustupuje, občané, bděte!
