Článek
Šest let. Málo na rady, dost na zkušenost. Roky v Radě České televize byly sondou charakterů. Z toho dva dramatickou obranou nezávislosti veřejnoprávní televize před výsadkem ruské páté kolony a sluhů holdingu, protlačených do rady sněmovními „nácky“ a Babišem s komunisty. A jak se nakonec ukázalo, i zájmy miliardáře Tykače. Praktiky kurtizán v televizní radě si pak v ničem nezadaly s hampejzy špíny a věčné sprostoty. Od pomluv a vyslovených lží, přes pokus o kriminalizaci generálního ředitele ČT až po systematickou šikanu a útoky do zad Petra Dvořáka. Cíl tu byl čitelný: odstranit televizního srdcaře a v Evropě ceněného profíka a dosadit na Kavčí hory politicky tvárnou hmotu s mravními limity. Že záměr nakonec nevyšel, byl majstrštyk občanské společnosti a konkrétních politiků současné vládní koalice, kteří podpořili odhodlání pouhých tří radních z patnácti ubránit veřejnoprávní televizi proti přesile.
Ostrakizovat Petra Dvořáka se zvolením nového ředitele ČT je svinstvo. Jakkoliv jde hlavně o mantru prokremelských kolaborantů, vyšinutých předáků „vlasteneckých“ partiček a partají, jež jsou s veřejnoprávními médii na štíru, zasloužil se o stát. Mluví za něj finální účet: i přes čtrnáct let nehybnosti televizního poplatku nepodlehla Česká televize Dvořákovy éry politické moci žádné ze stran, jež byly zrovna u vesla, a stala se bezkonkurenčním informačním servisem občana a jeho nejdůvěryhodnějším majákem, který orientuje v dění, pomáhá v časech krizí a ještě dokáže bavit i vzdělávat. Autor těchto řádek měl coby radní ČT celé roky možnost sledovat Dvořáka při práci: nepřekročitelné morální meze pro kompromis, empatie, uvážlivost, bezkonkurenční erudice i mezinárodní přesah, jimiž ČT dovedl na domácí špičku a mezi nejrespektovanější evropská média, mu navždy přisuzují místo v televizní síni slávy.
Ale také nenávist. Paradoxně bok po boku s Babišem a Okamurou i skupiny „konzervativců“ uvnitř koaličních stran, pro něž je Dvořákova svobodomyslná ČT „extrémně liberální“ a „příliš proevropská“ a kteří si lebedí v obskurních spolcích „proti cenzuře“, kde svorně usilují o legitimizaci dezinformací. Za vítězstvím ředitele brněnské ČT Jana Součka tak nestojí výhradně jeho pečlivý kandidátský projekt, kde se namnoze vymezoval proti stylu dosavadního řízení televize a nad nímž se v Radě ČT tetelili blahem hlavně Dvořákovi kritici, ale dozajista i volební noty z konkrétních sněmovních lavic.
Také Jana Součka zná autor těchto řádek dobře. Energického profíka s ambicemi a dravostí čeká nelehký úkol. Jakkoliv se může zdát řízení brněnského studia modelově totožné, samotný poměr dvou stovek brněnských ke třem tisícovkám pražských zaměstnanců televizního kolosu není v reálu žádná legrace a zažité vazby i stereotypy uvnitř Kavčích hor budou odolávat jeho revolučním kouskům. Součkovi ale nechybí odvaha, sebevědomí, ani předpoklady: má vzdělání, v médiích je jako doma, v televizi je na různých pozicích celá desetiletí a vypracoval se od píky. Že dobře, potvrzuje mj. fakt, že si jej právě dosavadní generální ředitel opakovaně a přes odpor některých radních před časem prosadil na pozici brněnského televizního šéfa. Život je ale pestrý: teď jej někdejší chráněnec sestřelil ze židle.
Jestli bude veřejnoprávní televize v éře Jana Součka dál statečně odolávat ruským vlivům i tlakům Babiše či jiné autoritářské moci, nebo kývat na kompromisy, teprve uvidíme. Byť je příští ředitel hodnotově demokratem a bytostným liberálem, jeho prohlášení hned po zvolení vzbudila veřejný rozruch. Záměr „refreshovat“ Reportéry ČT, ausgerechnet opřený o přezkum již uzavřeného a neprokázaného obvinění Marka Wollnera z obtěžování, totiž zavdal příčinu k veřejným spekulacím o oslabení nepohodlné a provařenými politiky nenáviděné veřejnoprávní investigace. A jak potvrdil Wollnerův advokát Artur Ostrý, nelze vyloučit ani právní dohru Součkova výroku.
Emoce pak vzbudila i další poznámka vítěze, že by v hypotetické roli režiséra druhého kola prezidentského duelu mezi Babišem a Petrem Pavlem mírnil do sluchátek moderátora. Na výkon Martina Řezníčka si přitom stěžoval jen Andrej Babiš. Nastávající ředitel chce navíc ve vysílání ČT tematicky „rozkrývat motivace antisystémově naladěných občanů“ a tudíž kritiků České televize. O jak široké spektrum společnosti má jít a zda do něj patří i bizarní figury s tleskači, jež útočí na soudce, strhávají ukrajinské vlajky, nebo vzývají Putina, nevíme. Novináři veřejnoprávní televize by podle Součka také neměli na veřejnosti projevovat své soukromé politické názory. Právě ústavní právo na svobodu jejich projevu ale v Radě ČT léta hájil autor těchto řádek a závazně jej nikdy neomezilo ani Dvořákovo vedení televize.
Zdrženlivost vládních stran, které nevyužily pádné důvody k odvolání kontroverzní Rady ČT, jejíž členové v čele s Hanou Lipovskou, Pavlem Matochou, Xaverem Veselým, Romanem Bradáčem a dalšími způsobili státu podle rozsudku Nejvyššího správního soudu nezákonným jednáním více jak třímilionovou škodu, má za následek pokračování vlivu Babišových a Okamurových loutek v radě na personálie nejvyšších patrech Kavčích hor. Zda jsou drsná prohlášení Jana Součka zamýšleným plánem na změny v ČT nebo jen rétorickou úlitbou radním v závěsu partají, které je chtějí slyšet, si lze leda domýšlet. Příští ředitel veřejnoprávní televize ale není žádný nováček. Zkušený televizní profík Jan Souček dobře ví, že kariéry za polibek prstenu bývají cestou do pekel, odkud není návratu. Držme České televizi i sobě palce. Štěstí přeje připraveným.
