Babiš v úzkých. Čachry s hlasy v seniorcentrech mu k vítězství nestačí

Strach. O tučné dotace pro privátní impérium. O beztrestnost: o justici, co pro kariéru vysedí zločiny vlivných. O drogu moci… Místo lexaurinu na chorou duši, která si lže, že chrapoun je státník. O ohnuté hřbety, co za urážku olíznou polobotky. O prestiž z Východu, když si Západ ťuká na čelo. O mlhu sluhů, co z hlupce dělají génia… Byť nezná nic od Čapka, chlubí se Kunderou, aniž z něj přečetl písmeno a dme se představou, že je jak Masaryk. O symbolu „Národ sobě“ na oponě Národního ale slyší poprvé od dětí z páté cé. O pomstu všem, kdo říkají Bureš a myslí Babiš.

Víc v tom není: o zemi Babišovi nejde. Korespondenční volbu má za dýmějový mor, jenž může zamíchat s volebními hlasy a ohrozí mu ego i kšeft. Vymetat tuzemské „eldéenky“ a prolhat se k vítězství ve volbách by už totiž nemuselo stačit. Zlomí-li koaliční poslanci bezbřehé obstrukční žvanění ekipy prohnilých z ANO a SPD a sto osm jich bude hlasovat jak jeden muž, zvolí si Češi v zahraničí poštou své favority v parlamentních volbách už napřesrok. Tak jako v Evropě. Kolik z těch tří set tisíc českých mužů a žen ve světě, z nichž má řada ty nejčernější osudové vzpomínky na udavače komunistické státní bezpečnosti, by poštou volilo agenta Bureše, je nasnadě.

Že ti, kteří v roce 1968 zažili vpád Rusa a pak normalizační eldorádo, před kterým uprchli za hranice, by neposlali hlas partaji zbabělce, jenž veřejně prohlásil, že při napadení Polska nebo pobaltských států by našim spojencům v NATO neposlal na pomoc české vojáky, lze rovněž předpokládat. Jako to, že Češi, kteří pracují nebo studují v cizině, by se museli červenat nad poštovní obálkou s hlasem pro stranu, jejíž majitel se vyjadřuje o občanech demokratické sousední země jako o „magorech“ a přitom se cicmá s Ficem a Orbánem. Babiš to ví: z „politika“ východního střihu, co mění názory jak Baťa cvičky a zhuntoval zemi, která mu poskytla domov, mívají Češi ve světě osypky.

Jak velký strach má ANO, ale i tuzemští „nácci“ živení Kremlem, z korespondenční volby, jež technicky zpřístupní hlasování o budoucnosti vlasti Čechům i v odlehlých koutech světa, aniž by se trmáceli stovky kilometrů na zastupitelský úřad, ukazuje Babišova zběsilá argumentace. „Volit je čest a k ní patří oběti,“ padá teď ve sněmovně z nevymáchaných úst chlápka, jenž cestuje z Průhonic do Prahy s šoférem a na dálky má pilota. Obětí má přitom na mysli martyria, jež voliči v zahraničí postupují při cestách na často vzdálené české konzuláty a která často limitují tamní volební účast.

Bizár tu proto nebere konce. Čirá hrůza z korespondenční volby o sto šest gumuje v paměti Babišovy hvězdné pěchoty. „Kde mají občané České republiky záruku, že za našeho občana žijícího v cizině nevybere a neodešle volební lístek rodina nebo kdovíkdo jiný?“ hřímá teď s ocelí v duhovkách Alena Schillerová. Proč ji stejná otázka ani zbla netrápila před posledními volbami, kdy s Babišem v roli laskavé tety obrážela i ta seniorská zařízení, kde klienti trpí stařeckou demencí, je pro Babišovu stranu příznačné: účel světí prostředky. Ač právně způsobilí, jde přitom u řady tamních voličů vesměs o psychiatrické diagnózy, jež jim komplikují samostatný úsudek a volební lístek za ně podle vlastních preferencí vybírá rodina nebo personál. „My doma volíme Babiše, Boženko. Je moc hodnej a přidal vám penízky. Tak ho dáme sem do obálky… Šup a je to!“ bývá pak obvyklá praxe tam, kde nefungují příbuzní nebo přátelé a iniciativu za seniora před návštěvou volební komise leckde přebírá zdravotní sestra, pečovatelka nebo sociální pracovnice. A někde ředitel: dobré vztahy s politickou vrchností krajů a měst se vyplácejí.

Autor těchto řádek ve věci před časem oslovil Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí, Ministerstvo vnitra a Státní volební komisi. Marně. Zasáhnout prý můžou jen v případě porušení zákonných pravidel, víc nic. Hyeny jsou v suchu: hlasy zase budou. Korespondenční volba je tak jedinou nadějí, že na plundrování země Babišovi už nestačí. Bohudíky.