Článek
Nahlas. Šeptat si po straně, že jde o marnost nad marnost a navenek budit naděje, že tváří v tvář proruským náladám tu stačí dialog a napříště vzdělání, je zamrzlá korektnost kdekteré partaje. Ostré, leč přesné formulace se v politice nenosí: strach o hlasy plodí jen mlhu a floskule. Co nemůže politik z profese, ale může občan: přestat se upejpat a popravdě zakřičet, že zkoušet dál rozmlouvat se zdejšími zoufalci, kterým tu Rusové skrz české pohůnky nadobro vypláchli paměť i svědomí, je ztracený čas na úkor razantní obrany před naší otočkou zas zpátky na Východ. Uchránit vlast před návratem do temnot rusácké državy přitom musí být svatý grál současných vladařů. Ne umyté ruce a vlažné doufání, že „Foltýn to vyřeší“.
Projevy ryzího hnusáctví zatím spíš na sítích, přerostlé v agresi skutečných kolaborantů, armády trollů a prostého fanklubu Kremlu se steskem po starých pořádcích a biči Brežněva, mají teď ponovu oporu ve vlivném příkladu. Po profláklé figuře Japonce v převleku „českého vlastence“, u nějž si o rublech za zradu cvrlikají i vrabci na střeše, zaryté fanynce Putina Konečné, teď přibyl sám císař prolhaných. Andrej Babiš zatáhl pověst republiky v Evropském parlamentu do party přítulné k Rusovi, jejíž členové vystupují proti zájmům Česka. Doma tím posílí Putinův fraucimor, to vše za mlčení kohorty koupených straníků, co za flek ve sněmovní lavici odkývnou šéfovi cokoliv, rádi si zopáknou azbuku a zkusí se našprtat i pár vět maďarsky. Pověst země, za jejíhož kulturního velikána má dost možná Jánošíka, má Babiš s výjimkou vlastního byznysu jinak na háku.
Relativizovat dramatické rozměry a bezskrupulózní formy už otevřené nenávisti prorusky laděných občanů vůči prozápadně a proevropsky smýšlející části společnosti, je fatální chybou řady politiků vládní koalice. Proruské nálady, podněcované dezinfomédii, bolševiky, konjukturalisty v partajích, hradními starci na penzi a jejich milci se vztyčenou pravicí či Hitlerem na stěně a teď navíc Babišem, se třicet let po získání svobody můžou stát nakonec českým osudem. A odtud problémem Evropy a našich spojenců: Slovensko varuje. Jak dlouho ještě unesou obrovské pracovní přetížení nejvýše desítky policejních bojovníků proti extremismu a armádní plukovník s titěrným servisem na Úřadu vlády, ausgerechnet pod palbou veřejné kritiky, lze s úspěchem tipovat. Dlouho to nebude.
Že boj proti dezinformacím ostřeluje zrovna Babišův fámulus Karel Havlíček, který chtěl do tendru na dostavbu Dukovan zatáhnout ruský ROSATOM, je víc než příznačné. „Vláda Petra Fialy, která se prolhala už téměř do poslední čtvrtiny svého vládnutí, nabírá dalších devět lidí na Úřad vlády. Aby kabinetu pomohli bojovat s šířením dezinformací… Nic příznačnějšího nemohli na finále své tragikomické pouti udělat,“ píše na sítích. Lhát si navzdory tajným službám a čerstvě i policejním špičkám boje proti organizovanému zločinu do kapsy, že „se to uklidní“ a že zdejší galerka ruského agresora „patří k demokracii“, je hazard jak poleno.
Kariéra má přednost: ze slova „přitvrdit“ má kdekterý český politik volební osypky. Jinak to přitom nepůjde: za podporu své vlády chce občan primárně bezpečí. Pro vlast, pro sebe a svoji rodinu. Bez něho přijdou potíže: dál čelit jak bezbranný beránek čím dál víc drzejším útokům a fyzickým výhrůžkám zdejšího komparsu Putina a nechat vlast upadnout po vzoru Ficova Slovenska rozumná část společnosti chtít přesto nehodlá. Mimořádná doba omlouvá mimořádné prostředky: ohrožení demokracie má totiž už reálné obrysy a žádá si přísnější koncepční postupy státu. Kde selže, tam hrozí ta nejhorší z nočních můr: válka obou stran ulice. Ve hře je víc než dřív západní kurz země. Konec „provozní“ slepoty, dámy a pánové u vesla! Už včera bylo pozdě.
