Byl praotec Čech včelařem?

S rozvojem turistiky začali mnozí vodomilové zazlívat praotci Čechovi, že za­razil svou poutnickou hůl právě na ho­ře Řípu. Prý stačilo trochu přemoci únavu, popojít několik kilometrů dál a mohli jsme dnes mít vlastní moře.

Jenomže praotec Čech hodnotil si­tuaci očima ekonoma své doby. Kra­jina plná hlubokých lesů, „oplývající strdím“, dávala předpoklad dobré ob­živy družiny i příštích potomků. A proč si právě náš bájný předek tolik cenil strdí, tj. včelích plástů naplněných me­dem?

Slované byli vynikajícími včelaři. Historie jim všeobecně přiznává prven­ství v lesním včelaření, tzv. brtnictví. Začátky tohoto způsobu včelaření se datují do doby už před naším letopo­čtem. Brť byla dutina lesního stromu, která byla přírodním obydlím včel. Na­ši předkové velice brzy pochopili, jak významným zdrojem potravy pro ně může být med, a proto začali o včelstva v brtích pečovat. Vyhledávali podobné dutiny v lese, vydlabávali je a připravo­vali tak pro včely nová obydlí. Lidem, kteří se této činnosti věnovali, se říkalo brtníci. Brtníci se těšili všeobecné úctě. Členové kmene si vážili jejich zdatnosti a smělosti. Při vybírání medu museli šplhat do vysokých stromů, k jejichž kmenům se přivazovali, aby měli volné ruce pro svou práci.

Když si lesy přivlastnila šlechta, museli mít brtníci na vydlabávání brtí po­volení. Vrchnost jim je sice milostivě, ale přesto ráda udělila, i když ne zadar­mo. Dokud se ještě nerozvinul sta­vební ruch, nemělo dřevo žádnou cenu. Med byl vlastně jediný zisk z celých bohatých lesů. V zachova­ných dokladech, například v zakládací listině kapituly vyšehradské z roku 1070, jsou uvedeny záznamy o způso­bech platby. Přikazuje se, že kapitula dostane z  lesního medu každou desá­tou a z domácího medu každou třetí nádobu. V té době se objevily zprá­vy i o včelaření domácím, které se vyvíjelo souběžně s brtnictvím. Člověk poznal, že včela není závislá na lese, že bohatá příroda ji může poskytnout rovnocennou obživu. Odřízl brť v lese, postavil ji ke svému domu, a tak vzni­kaly primitivní dřevěné úly zvané kláty. Byly buď stojaté nebo ležaté. Těm­to lidem se začalo říkat včelníci.

S rozvojem řemesel a obchodu se brtnictví stalo velmi výhodnýma vyhle­dávaným povoláním. Kromě medu, tehdy jediného sladidla, stoupla po­ptávka i po dalším včelím produktu, vosku. Tyto dvě suroviny tvořily až do 15. století základ našeho vývozu. Med se cenil natolik, že jeho výměnná hod­nota odpovídala stejné hmotnosti dra­hé, dovážené soli.

Od 13 století vznikaly živnosti koláčníků, mazanečníků a cáletníků, předchůdců cukrářů. O rozšířenosti těchto povolání svědčí skutečnost, že cáletníkům - perníkářům - patřila v Praze od roku 1348 Celetná ulice. Všichni tito výrobci potřebovali pro své tovary především med. Stálými odběrateli včelařů byli i medovarníci. Staročeši pilně holdovali oblíbené medovině, která se čepovala ve zvláštních krčmách.

Na zámcích, zvláště při hostinách, se spotřebovalo pro nás nepředstavitelné množství medu. V roce 1578, při rodinné svatbě pánů na Českém Krumlově, se kromě jiných pokrmů snědlo 15 centů medu. Ne v přírodní formě, nýbrž med sloužil jako přísada do omáček a polévek, ochucovaly se jím masité nádivky do pečení apod.

Obyčejný lid měl jídelníček o mnoho chudší, ale ani v něm med nechyběl. V oblibě byly prosné kaše s medem. Josef Šafařík ve svých Slovanských starožitnostech uvádí, že:"Po prosu a medu lze poznat Slovana."

V období zakládání cechů vznikala i včelařská společenství. Uchovaly se zprávy o včelařském cechu oderském (1566), o medařském právu žerotínském (1591), cechovním právu ve Vizovicích a dalších. Brtníci si ze svého středu volili landfojta (starostu) a čtyři přísežné znalce. Jejich úkolem bylo rovnat spory mezi brtníky, dávat povolení k zakládání nových brtí a dohlížet, zda jejich členové platí povinné poplatky. Brušperské včelařské právo z roku 1665 se řídilo 26 artikulemi; podle nich každý, kdo chtěl včelařit, se musel při­hlásit k včelařskému právu. Pak podlé­hal pravomoci landfojta. Právo včelař­ské zasedalo dvakrát do roka a na shro­máždění byli povinni dostavit se všich­ni včelaři, kteří měli včely v zahradách, v lesích a kdekoliv jinde na pozemcích. Cech zaručoval svým členům jejich práva, ukládal povinnosti a zajišťoval odbyt včelích produktů. Představen­stvo za každý přestupek ukládalo peně­žité a při neposlušnosti i tělesné tresty.

Brtnictví začalo upadat v 18. století. Už předtím však skončila slavná éra českého včelařství. Vliv na to měly změny v oblasti hospodářské, politické a sociální. Po husitských válkách, a ze­jména po válce třicetileté, sužoval zemi hlad a nemoci. Následkem moru a od­chodem českých exulantů z vlasti se po­čet obyvatel v Čechách snížil na polovi­nu. Zemědělská i řemeslná výroba hlu­boce klesla, obchod byl silně ochrome­ný.

Medovinu od 17. století nahradilo levnější pivo, její spotřeba však pozvol­na klesala již po husitských válkách. V 15. století byly v Praze jen dva medovary a 55 pivovarů.

Později med jako sladidlo vytlačil cukr. Nejdříve třtinový, dovážený ze zámoří, a později řepný, jehož výroba se začala v Evropě rozvíjet po r. 1806 jako důsledek Napoleonova kontinen­tálního systému. U nás první pokusy se zpracováním cukrovky na cukr spadají do konce 18. století, kdy začal ve Zbra­slavi pracovat první cukrovar, kde se předtím rafinoval jen třtinový cukr. V konkurenci, tak jako u medoviny, opět rozhodla cena.

Včelařství postoupilo své prvenství jiným oborům lidské činnosti, ale jeho tradice v našich zemích zůstala. Vý­znam včelařství už také nyní nezáleží jen na produkci medu a vosku, nýbrž i na výrobě ostatních včelích produktů, např. propolisu, mateří kašičky a včelí­ho jedu, v nichž jsme soběstační a ne­musíme je pro náš průmysl dovážet. Včely jako opylovači hmyzomilných kultur jsou nepostradatelnou součástí zemědělské velkovýroby.

Takže máme-li z pohledu současnos­ti hodnotit ono sporné Čechovo roz­hodnutí, je třeba přiznat, že Čechové byli nejen statní, ale i moudří i prozíra­ví junáci, i když jejich příklad je dokla­dem pravidla: „Čiň, co činíš, všem se nezavděčíš“.