Jak mě Smart přivedl zpět za volant

Říká se, že život píše nejlepší scénáře. Ten můj měl hodně banální zápletku: autobusy přestaly jezdit tak, aby to dávalo smysl. Vnuka bylo třeba odvést do školy, na kroužky, něco nakoupit… a já jsem stála na zastávce a počítala minuty. Zatímco spoj nepřijížděl, mně došlo: musím znovu za volant.

Pro někoho obyčejná věc, pro mě noční můra. Řízení jsem se dlouho vyhýbala - z nervozity, z pocitu, že provoz je džungle a já do ní nepatřím. Jenže realita je neúprosná: když chcete dítě či vnuka dopravit na čas, ani omluvy nepomůžou.

A tehdy se objevil on. Smart. Autíčko, které působí spíš jako společník než ocelový oř. Malý, obratný a nepřehlédnutelný. Najednou jsem necítila, že sedám do „auta“, ale do něčeho, co se tváří přívětivě, skoro kamarádsky.

Začala jsem zlehka. Po vedlejších cestách mezi poli, kde mě nevyrušily ani semafory, ani neklidní řidiči. Motor jen tiše brumlal, já se opatrně držela volantu - a najednou to nebylo tak hrozné.

Každá zatáčka, každý malý úsek byl jako splněná mise. Strach se sice úplně nevytratil, ale už mě neparalyzoval. Smart není o rychlosti, ale o klidu. O tom, že můžu jet sama, vlastním tempem, a přesto dorazit tam, kam potřebuju.

Možná i proto mě baví, že Smart má za sebou sám trochu neobvyklý příběh. Vznikl v devadesátých letech, kdy se spojily dvě zdánlivě nesourodé značky - Mercedes a Swatch. Jeden dodal techniku, druhý hravý design. Název je složeninou Swatch Mercedes ART a první modely ukázaly, že auto může být malé, praktické a přitom originální.

Dnes už nepostávám na zastávkách. Sednu do svého malého auta a vyrazím, kdy chci a kam chci. Nepodnikám s ním velké cesty, nepotřebuju to. Ale zvládnu odvést vnuka, zastavit u obchodu nebo se projet, když je potřeba. A hlavně - překonala jsem vlastní strach.

Smart mi dal víc než kola a motor. Dal mi možnost vrátit se k řízení, a tím i k pocitu, že se můžu spolehnout sama na sebe. A to je možná ta největší jízda.