Článek
Nedávno jsem si přečetla článek, který s vážností sobě vlastní oznamoval, že v Česku bude čím dál méně pracujících. Prý jsme dosáhli historického maxima - přes 5,2 milionu lidí v produktivním věku - a dál už to půjde jen dolů. Znělo to jako konec světa pro daňový systém, ale zároveň jako začátek pro všechny, kdo si od práce slibují aspoň trochu klidu. Jenže ouha - práce neubývá. Jen se rozlévá mimo dohled.
Zatímco stát počítá výplatní pásky, lidé počítají dny bez volna. Zatímco ekonomové kreslí křivky produktivity, rodiče kreslí dětem obrázky na obědové krabičky. Zatímco politici mluví o motivaci k práci, senioři suplují chybějící sociální služby. A zatímco se v médiích řeší, jak „zachránit důchodový systém“, nikdo se neptá, kdo vlastně drží společnost pohromadě.
Statistiky jsou jako špatně vyprané ponožky
Oficiální definice „pracujícího“ je jednoduchá: má výplatní pásku, odvádí daně, je veden v systému. Ale co ti, kdo vaří, pečují, opravují, vyplňují formuláře, doprovázejí seniory, učí děti, šijí, uklízejí, koordinují komunitní pomoc? Ti se do statistik nevejdou. A přesto na nich stojí každodenní chod společnosti. Jen bez uznání, bez platu, bez pauzy na oběd.
A tak se stává, že zatímco „pracujících“ ubývá, práce přibývá. Jen se nepočítá. A ti, kdo ji odvádějí, nemají ani výplatní pásku, ani uznání. Jen kruhy pod očima.
Práce, která se nevejde do tabulek
- Domácí péče: Stát šetří, takže péče o děti, seniory, nemocné padá na jednotlivce.
- Digitální byrokracie: Občan jako úředník. Vyplňuje, skenuje, hlídá termíny.
- Samoobsluha života: Zdražování nutí lidi dělat víc sami - vařit, opravovat, šít, šetřit.
- Psychická práce: Udržovat klid, motivaci, vztahy. Neviditelná, ale vyčerpávající.
- Komunitní práce: Sousedi, spolky, dobrovolníci. Bez nároku na mzdu, bez uznání.
Mentální přetížení jako nová norma
Zvláštní, jak se v debatách o „pracujících“ nikdy nemluví o tom, kolik lidí je dnes mentálně přetížených. Kolik žen vstává ve čtyři ráno, aby stihly péči o děti, práci, domácnost, úřady, a večer ještě „dobrovolně“ pomáhaly v komunitě. Kolik seniorů supluje chybějící sociální služby. Kolik samoživitelů žongluje mezi třemi rolemi, aniž by se jim říkalo „pracující“.
A kolik lidí se snaží udržet důstojnost v systému, který je nevidí. Ne že by nechtěli pracovat. Oni už pracují. Jen se to nepočítá.
Domácí HDP: Index neviditelné práce
Možná je čas zavést nový ukazatel: Domácí HDP. Měřit, kolik hodin týdně lidé věnují neplacené práci. Kolik by stála, kdyby ji vykonávali profesionálové. Kolik by stát musel zaplatit, kdyby ji přestal ignorovat.
A možná je čas přestat se ptát, kolik lidí pracuje - a začít se ptát, kdo všechno drží společnost pohromadě, aniž by byl veden jako pracující.
Když jazyk zrazuje realitu
Slova jako „pracující“, neaktivní, „nezaměstnaný“ nebo „neproduktivní“ nejsou neutrální. Jsou to kulturní filtry, které rozhodují, kdo je vidět a kdo ne. Kdo má nárok na důstojnost a kdo má být vděčný za almužnu. Kdo je „přínosný občan“ a kdo „zátěž systému“. A přitom stačí změnit úhel pohledu: co když právě ti „neviditelní“ dělají práci, bez které by se ten slavný systém dávno zhroutil?
Závěrem
Práce neubývá. Jen se přestala počítat. A ti, kdo ji odvádějí, často nemají ani uznání, ani odpočinek. Možná je čas přestat se ptát, kolik lidí pracuje - a začít se ptát, kolik práce se děje bez výplaty, bez statistik, bez potlesku.
A možná je čas přestat se bát, že „pracujících ubývá“ - a začít se ptát, jak vypadá společnost, která si neváží těch, kdo ji drží pohromadě.