Článek
Kdo z nás si dovede představit, jak asi vypadal život učitele v časech vlády Marie Terezie a jejích předchůdců i následovníků?
Leccos nám o tom mohou prozradit dokumenty, dochované porůznu v archívech a knihovnách. hovoří o jeho životě, o práci, často nedůstojné jeho stavu, o ubohé odměně, kterou za ni dostával.
tak například ve farní kronice obce Železná na Berounsku je z roku 1711 tento záznam:
"Poznamenání a popsání všeho, co kantorovi Železenskému celoročně patří a náleží z ohledu jeho služby jak od záduší Železenského, tak Chyňavského a Starohuťské kaple, jakož také od lidí osadních na vyživení jemu se dává:
1. Má svůj byt a při něm zahrádku.
2. Polí má k sedmi strychům.
3. Loučku v lese zádušním užívá.
4. Posnopné dostává ze Železné od každého souseda 4 snopy.
5. Jakož také na Malých Přílepích od každého souseda dostává po 4 snopech samého žita.
6. Dostává 14 bochníků chleba od sedláků a chalupníků Železenských z ohledu bedlivého zvonění ráno, v poledne a na večer.
7. Služby varhanické od záduší ročně dostává 6 zlatých. Item od zpívání pašijí 1 kopu. Též na hostie a na struny pro kůr 5 zlatých.
8. Má každoročně 3 sáhy dříví z lesa zádušního.
9. Od záduší Chyňavského každoročně dostává za služby varhanické, jakož i za troubení o pouti chyňavské a na Boží Tělo".
(K tomu kdosi připsal, že devátý odstavec z nařízení knížete Fürstenberka odpadá. Kníže pán nebyl asi přítelem troubení.)
V dalších odstavcích je stanoveno, co dostane kantor za posluhování při křtu a za hraní na varhany „při kopulací“ a dále: „Po celé osadě chodí na Tři krále, v Zelný čtvrtek a na sv. Řehoře a dostává, co kdo může dát, buď peníze nebo vaření, na koledě také nějaký krejcar dostává, jakož i koláč od každého v Chyňavě a v Železné o posvícení. Také od funusu svůj plat dostává.“
Už tyto vpravdě „bohaté“ požitky napovídají, co všechno musel učitel tehdy dělat. Soupis všech jeho povinností je pečlivě zaznamenán na další stránce farní kroniky.
"1. Uctivej ke všem má bejt, aby tudy příjemný byl lidem.
2. Ožralství, klevet, hospody, různic má se varovati, by v ošklivost nepřišel.
3. V platu od cedulek křticích, funusů mírně s lidmi jednati, pamatujíce na to, že lepší je malý a častý vejdělek nežli veliké braní však zřídka.
4. V učení dítek pilný má býti a nic více nežádat, než od tabulky 1 krejcar, od slabikáře 2 grešle, od evangelia a od psaní 3 krejcary týdně bráti. Měsíčně ale nějaký bochníček chleba od těch, kteří živnost a pole mají, jakož i času zimního pro zatopení ve škole jeden každý školák nějaké polínko má sebou přinésti.
5. Lampu naplňovat, rozsvěcovat, knoty dělat kantora povinnost je.
6. Klekání ráno, v poledne a na večer zvoniti.
7. K mši svaté ve všední den přijíti, při ní zpívati, na varhany hráti, a to pro lepší se cvičení.
8. Chlapce zaopatřit k ministrování aneb k nemocným posloužení.
9. Děti s metlou toliko přes řiť trestat, aneb klečením na zemi, neb po jinších ve škole zdržením. Tak nebude jim škodit na zdraví, jako někteří přes tvář, přes hlavu mrskáním nebo pohlavkováním a přílišným ferulováním.
10. Plot u zahrádky povinen jest postaviti, stromky sadit, zem čistit, jakož i komín pucovat a malé oprávky stavení dělat.
Dálejíc v jinších regulích a věcech podle nařízení a vůle svého pana faráře se říditi a spravovati bude. Jakož také věděti má, že vždycky toliko na jeden rok se přijímá, a dostanouc vejpověď před čtvrt létem, v pokoji vyjíti, dluhy zapraviti, škody nahraditi a svého lepšího jinde hledati, jestli zdeť spokojen nechce býti".
Učitel byl placen za služby pro kostel a za práci ve škole. Dostával tzv. sobotales, což bylo jakési školné placené rodiči žáků. Měl je správně vybírat rychtář, ale ten se tím obvykle nezatěžoval, a tak učiteli nezbylo než jít od statku ke statku, od chalupy k chalupě a prosit o to, co mu po zákonu náleželo. Málokdy dostal všechno, daleko častěji musel vzít místo peněz zavděk naturáliemi nebo nějakým řemeslnickým výrobkem.
Aby se mu ulehčilo, bylo mu vrchností „k lepšímu vyživení“ milostivě dovoleno „při muzikách buď v hostincích, nebo při veselkách hrát bez zameškání školního vyučování, jakož mimo čas vyučování kondicemi si něco přivydělati“, jak stojí v dekretu učitelského pomocníka Mikuláše Tobiášovského, působícího v roce 1782 na škole v Unhošti.
Učiteli pomáhali při obživě i jeho žáci: platili mu malé částky peněz za předpisování do písanek, za opravování písemných prací, za ořezávání brkových per, přispívali na křídu, a hlavně s ním chodili koledovat. Jako zvláštní přilepšení dostával učitel od vrchnosti „truňk“, a to obvykle při významných církevních slavnostech. V Unhošti dostával vědro piva také o celoroční zkoušce.
Přilepšením měly být učiteli i bochníky chleba, které měl dostávat k sobotalesu. V Hostivici mu je však započítávali do něho; vedle 6 mandelů a 10 snopů pšenice a žita to bylo 52 bochníků chleba, čímž bylo o učitele - podle mínění vrchnosti - bohatě postaráno. Každý týden bochník chleba, co mohl chtít víc? Že živil dvanáct krků? To byla jeho věc.
O tom, jak se tento hostivický učitel - jmenoval se František Vselý a působil zde na samém konci 18. století - na školu dostal, se zachoval pěkný dokument v archívu bývalého tachlovického panství. Je to zápis o učitelském slibu, jehož podepsání bylo podmínkou učitelova přijetí.
„Kdo ouřad učitelský na sebe bere“ - začíná se karatelsky vztyčeným ukazovákem, - „musí dobře povážiti, co takový v sobě obsahuje. Učitel tehdy má sobě svěřenou mládež v literním umění, tak v zákonu Božím a v mravopočestnosti křesťanské cvičiti. Má všechnu bedlivost vynaložiti, by pro obecné rozšíření víry katolické pracoval, aby bez unavení a mrzutostí všechny dítky bez rozdílu jednostejně vyučoval, by všem představeným jak světským, tak duchovním příslušnou poníženost a poslušnost prokazoval …“
A dále je učiteli mnohomluvně kladeno na srdce, jak má jít mládeži příkladem vstříc v mravopočestnosti, ve vědění, v ctnostech, poslušnosti a konání povinností. Z čehož „následující punkta se ustanovují, která nevyhnutelně učitel zachovávati musí“.
Těch punktů je devět a budiž z nich citováno alespoň toto:
Do žádných pohoršlivých schůzek nepůjde, aniž bez dovolení pana faráře jakékoliv spisy vyhotovovati se opováží. Od pomlouvání svých představených se zdrží, a kdyby taková slyšel, je hájiti a zastávati bude. Kdyby pak tím nic vyzískat nemohl, takové pomlouvače a utrhače k představeným zanese".
A za punkty doložka:
„By pak učitel se nedomníval, že když předepsaná punkta uslyší, že již dosti učinil, takové svou vlastní rukou podepíše a přísahu složí v tomto vrchnostenském kanceláři přede mnou jakožto vrchním ředitelem a spolu světským dohlížitelem“.
Pod tím pak vlastnoruční učitelův slib:
„Já Franc Veselý přísahám Pánu Bohu všemohoucímu, že ouřad učitelský se vší bedlivostí a pilností konati, dle článku víry sv. katolické a kázně dítky cvičiti, všem představeným příslušně ponížený a poslušný býti se podrobuji, též dle mně přednesených punktů živ býti se podvoluji a zavazuji. Kdybych dle předpisu mně daného se nezachoval, sám obživení a chleba mně přaného se odlučuji. K tomu mně dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý. Amen - Juramentum hoc depositum fuit die 25. Jan. 1796.“ Tato přísaha byla složena 25. ledna 1796.
Takhle nebo podobně byl učitel na školu přijímán. Jaké však bylo jeho vzdělání? Nevalné. Záleželo v návštěvě tříměsíčního až šestiměsíčního kursu, tzv. preparandia, po jehož absolvování se mohl novopečený učitel ucházet o místo učitelského pomocníka. Dostal-li je, bylo mu živořit z toho, co mu učitel „principál“ dával z mála, které sám měl, a to tak dlouho, dokud se mládenci nepoštěstilo získat někde vlastní školu.
Těch však bylo na venkově málo, byly vesměs jednotřídní, a tak mnohý učitelský pomocník byl ochoten dát za školu i své srdce. Dosvědčuje to ponížená suplika Ondřeje Pinkavy ze Kbel, v níž se už potřetí obrací „v nejhlubší pokoře“ na vrchnost s žádostí o školu. Je mu 38 let, z nichž 19 slouží jako pomocník. V naději, že mu bude vyhověno, a dostane školu, v níž žije vdova po učiteli s třemi dětmi, píše: “ … mnohý pro obdržení školy snažiti se bude onu vdovu si za manželku vzíti, ale jistě ze všech by předc z outrpnosti toliko a tak srdečným citem se zavázal, jako já bych učinil!" Za školu lásku jak trám sliboval.
Jak vůbec vypadaly školy, o něž učitelští pomocníci tak úpěnlivě žádali? V Železné, o níž byla výše řeč, to byla chaloupka, kde v jedné místnosti bydlel učitel s rodinou a v druhé se vyučovalo. Vedle lavic, učitelova stolu a tabule na dřevěném stojanu tu byla i postel učitelova pomocníka, která byla často jeho jediným majetkem. Budova byla tak sešlá, že děrami ve zdech mohli žáci prolézat do sousední zahrady. Na zimu se díry vyspravovaly hlínou, v létě jimi škola větrala. Zřejmě proto měl učitel mezi svými povinnostmi i punktum „malé oprávky stavení dělati“.
V blízkých Nenačovicích to bylo ještě horší; v obecní pastoušce, v níž byla škola umístěna, se nemohlo bez nebezpečí úrazu vylézt ani na půdu. V Hostouni byla zase škola tak malá, že zdaleka nestačila na 261 školou povinných dětí, i když jich více než polovina do školy nechodila. Musil se proto učitelský pomocník přestěhovat do sousedních Dolan a tam s dětmi putovat od statku ke statku a „vyučovat“.
Takové vyučování bylo pochopitelně všelijaké. Učitelé, žijící v bídě hmotné i duchovní, nemohli a často ani neuměli vychovávat a vzdělávat mládež, jak již dávno požadoval Jan Ámos Komenský. Přesto však mezi nimi byli výjimeční jedinci.
Připomeňme za všechny jednoho rožmitálského kantora Jakuba Jana Rybu, tvůrce půvabné vánoční pastorely Hej, mistře, vstaň bystře. Nebyl to jen talentovaný hudební skladatel, ale i vynikající a ve své době pokrokový učitel. Jeho dochované školní deníky dosvědčují nejen jeho velké pedagogické umění, ale i odhodlání umožnit svým žákům poznáním a věděním bohatší život, než jaký byl údělem jejich rodičů. To, že byl nakonec nepřízní, ba nenávistí okolí dohnán k smrti vlastní rukou, je jen poslední, nejbolestnější doklad toho, jak těžký a hořký byl život učitele „za starých zlatých časů“.
