Článek
Když jsem byla malá, cestování vlakem pro mě nebylo jen obyčejnou cestou z místa na místo. Byla to událost - s napětím, vůní nádraží a pocitem, že vstupuji do velkého světa. Nádraží byla hlučná, plná hlasitých hlášení, ale uprostřed toho všeho existovalo místo, které bylo úplně jiné. Mateřské čekárny.
Vzpomínám si na ně s něhou, jako by to byla oáza klidu. Vcházely jsme s maminkou dovnitř a najednou jsme se ocitly v jiném světě. Venku kroky stovek lidí a ozvěna hlasů, uvnitř ticho, teplo a bezpečí. Byly tam malé židličky, hračky a vůně linolea, které se každý den mylo mýdlovou vodou. Na mě to působilo jako malý ráj - království dětí, kde čas plynul jinak.
A vždycky tam byla paní od drah. V mém dětském vnímání to nebyla úřednice, ale laskavá teta, která nás vítala úsměvem. Seděla za stolkem, pletla si někdy šálu, jindy listovala papíry, ale vždycky měla oči i pro nás děti. Dohlížela, aby do čekárny nechodili cizí lidé, ale zároveň působila klidně a přívětivě. Pamatuji si, jak mi jednou podržela panenku, zatímco jsem si zavazovala tkaničku, nebo jak dokázala rozesmát dítě, které plakalo. Byla to maličkost, ale dodávala tomu místu duši.
To nebyla jen čekárna - to byl kousek domova uprostřed cizího, hlučného nádraží.
Dnes, když projíždím velkými stanicemi, dívám se po těchto místnostech marně. Moderní nádraží nabízejí sice koutky pro děti, čisté sedačky, Wi-Fi a automaty na kávu, ale ta atmosféra, ten lidský dotek se vytratil. Nikde není ta tichá paní, která by přívětivým pohledem vytvořila pocit bezpečí. Nikde není to zvláštní teplo, které člověk cítil, když se zavřely dveře čekárny a ruch haly zůstal za nimi.
Mateřské čekárny pro mě představují něco víc než jen místnost - jsou symbolem dětství, doby, kdy se i v obyčejném cestování vlakem skrývala lidskost a péče. Byly to malé ostrůvky klidu v moři spěchu a hluku, a já je dodnes nosím ve svém srdci.
Tyto vzpomínky jsou pro mě jako stará fotografie - trochu zažloutlá, ale stále krásná. Když si je vybavím, cítím vůni nádraží, slyším nádražní hlášení a znovu vnímám ten uklidňující pocit, že na nás, dětech, tehdy opravdu záleželo. A to je nostalgie, která se už nikdy nevrátí, ale která mě bude navždy provázet.
