Článek
Dobytí Měsíce můžeme považovat za jeden z největších úspěchů lidstva, kterému byla nápomocna nejmodernější vědecká zařízení a přístroje. Výkvět technologie v podobě sond, lunárních vozidel, přistávacích modulů však splnil svůj úkol a byl zanechán na povrchu jediné přirozené družice naší planety.
Měsíční moduly
Apollo 11, 12, 14, 15, 16 a 17. Všechny tyto posádky programu Apollo mají jedno společné - sestoupily v lunárním modulu na povrch Měsíce. Ale zatímco se astronauti vrátili zpět na Zemi, šestice lunárních modulů zůstala na Měsíci.
Lunární moduly byly tvořeny ze dvou částí - přistávacího a vzletového stupně. Přistávací stupeň měl pavoukovité vzpěry a velký raketový motor. Osmiboký vzletový stupeň zase sloužil k návratu astronautů k velitelskému a servisnímu modulu, ve kterém absolvovali návrat na Zemi. Poté byl volně odhozen na oběžnou dráhu Měsíce, aby se časem zřítil na jeho povrch. Orel tak přistál nejen jednou, ale rovnou dvakrát.
Rozhodli jsme se vydat k Měsíci v tomto desetiletí a uskutečnit i další věci ne proto, že jsou snadné, nýbrž proto, že jsou obtížné…
Rovery Lunochod a Apollo
K prozkoumání větších ploch a vzdálenějších míst sloužila měsíční vozidla. Vůbec prvním zástupcem tohoto typu byl sovětský rover Lunochod, jehož mise započala v listopadu 1970, kdy byl na Měsíc dopraven sondou Luna 17. Vozítko vážilo 840 kilogramů, bylo asi 170 cm dlouhé, 160 cm široké a vysoké 135 centimetrů. Za dobu svého provozu (deset a půl měsíce) urazilo asi 10 kilometrů, pořídilo na 20 000 snímků a pořídilo několik chemických rozborů. Poslední komunikace proběhla 14, září 1971 a od té doby Lunochod 1 mlčí.
Druhý sovětský rover Lunochod 2 byl podobně úspěšný jako jeho předchůdce. Navíc byl vybaven i čtyřmi panoramatickými kamerami, díky nim mu mohl 5členný tým na Zemi posílat pokyny k jízdě v reálném čase.
Model Lunochodu 1 vystavený v Muzeu kosmonautiky v Moskvě
Oba „vraky“ Lunochodů jsou sice nefunkční, ale díky odrazkám a experimentům s lunárními lasery se podařilo detekovat jejich polohu.
Stejně jako Lunochody dopadly i americké lunární rovery, které na Měsíc doletěly společně s misemi Apollo 15, 16 a 17. Tato tři dvousetkilogramová vozidla vyrobená společností Boeing se nyní nacházejí na místech označovaných jako Hadley-Apennine, Descartes a v údolí Taurus-Littrow.
Měsíční vozidlo Lunar Rover
Mezi menší odpad, který byl na Měsíc zavlečen můžeme zařadit různé plakety, vlajky a dokonce i popel geologa Eugena Shoemakera, jehož tým se podílel na vytvoření první geologické mapy Měsíce a úzce spolupracoval s NASA.
Pomalý rozpad
Moduly, vozidla a vše, co člověk na Měsíci zanechal, podléhá velmi pomalé degradaci. Jelikož na Měsíci není atmosféra, voda, ani živé organismy, neprobíhá zde chemická koroze nebo biologický rozklad.
Stroje jsou však vystaveny extrémně jemnému měsíčnímu prachu, který může oslabovat povrchovou úpravu a pronikat do mechanických částí. Dalším problémem jsou mikrometeority a větší vesmírné objekty, které dopadají na měsíční povrch. I malé částečky mohou nárazem ve vysoké rychlosti způsobit důlky, škrábance a další poškození. Stejně jako na Zemi, i na Měsíci se dají pocítit sluneční erupce. Vysokoenergetické částice mohou postupně narušovat strukturu materiálů a povrch zařízení, což způsobuje zkřehnutí a snížení odolnosti.
Mapa Měsíce znázorňující umístění umělých těles
Pokud člověk vyrazí za hranice města do divoké přírody či nejvzácněji chráněného území Národního parku, téměř vždy může počítat s tím, že cestou narazí na různé informační cedule. „Co si do lesa přineseš, to si z lesa odnes.“ Je paradoxní, že stejná poučka už neplatí pro vesmírné výpravy mise na Měsíc, ale třeba bude platit pro ty budoucí na Mars.
- - -
SPARROW, Giles. Vesmírné výpravy: od prvních krůčků po práh mezihvězdného prostoru. Druhé, aktualizované vydání. Přeložil Štěpán JINDRA. Universum (Knižní klub). V Praze: Knižní klub, 2019. ISBN 9788024263045.
