Článek
Porod v 19. století byl rizikovou událostí nejen pro novorozené dítě, ale i pro samotnou matku. O nějakých hygienických standardech v nemocnicích nemohla být řeč, lékaři běžně přecházeli z pitvy rovnou na porodní sál, aniž by si myli ruce či měnili pracovní oblečení. Bylo to běžné, hygienicky přijatelné. Povědomí o neviditelných částicích, mikrobech, bakteriích, jejich přenosu a hrozbě, kterou představují, neexistovalo. A doplácely na to ty nejzranitelnější: matky po porodu.
Horečka omladnic
I když porod proběhl bez větších problémů, neznamenalo to, že by matka měla vyhráno. Strašák číhal v podobě horečky omladnic, kterou provázely vysoké teploty, hnisající vyrážka a následkem mohl být až celkový kolaps organismu. Jednalo se o bakteriální infekci, která se objevovala několik dní po porodu. Na I. oddělení ve Vídni, kde pracoval i Ignác Semmelweis a většina lékařů a mediků, byla situace alarmující. Úmrtnost rodiček se pohybovala mezi 10-15 %. Naopak na II. porodním oddělení vedeném porodními asistentkami byla úmrtnost výrazně nižší.
Doktor nosí smrt
Semmelweis se nemohl smířit se závěry svých kolegů i nadřízených o tom, že infekci omladnic nelze zabránit, a ženy prostě budou dál umírat. Jeho přesvědčení podporovalo i to, že na oddělení, kde lékaři nesloužili, byla úmrtnost výrazně nižší. Příčinou tedy musela být hygiena lékařů a mediků, kteří mnohdy přecházeli z pitevny rovnou k porodu a přenášeli tak na rodidla matky nebezpečnou infekci.
Jeho úvahy podpořila i příčina smrti kolegy, který byl při pitvě poraněn na prstu. Jako rodičky vykazoval stejné příznaky nemoci horečky omladnic. O souvislosti přenosu „organických látek“ už tak Semmelweis neměl pochybnosti. Nařídil proto svým studentům, aby si vždy před výkony umyli ruce v roztoku s chlorovým vápnem.
Vlažné přijetí
Nová hygiena rukou měla neoddiskutovatelný vliv na úmrtnost rodiček, kdy v roce 1848 došlo k poklesu z 18,27 % na 1,27 %. Přesto se Semmelweis nedočkal uznání a v revolučním roce byl z vídeňské Všeobecné nemocnice propuštěn. Navzdory své úspěšné přednášce o původu horečky omladnic na Vídeň definitivně zanevřel a odešel do maďarské Pešti. Tam pomohl s epidemií omladnic v nemocnici Sv. Rocha a o několik let později si otevřel i vlastní praxi. Jeho závěry Maďarsko přijalo a vláda zaslala oběžník všem okresním úřadům, kterým nařídila zavedení příslušných hygienických opatření. I nadále se Semmelweis snažil přesvědčit evropské lékaře o správnosti svých tvrzení, ale frustrován tím, že ho neposlouchají, používal v hněvu urážky a nevhodné poznámky, čímž ztrácel na vážnosti a autoritě.
Tíha svědomí
Předpokládá se, že řada lékařů odmítala jeho závěry, protože by to pak byli přímo oni, kdo způsobili smrt svých pacientek. A s tím se špatně smiřovalo. Například lékař Michaelis uvěřil Semmelweisově teorii a zavedl postupy na svém pracovišti. Výsledky se dostavily okamžitě. S myšlenkou, že stačilo tak málo, a mohla žít i jeho milovaná neteř, která zemřela na horečku omladnic, však Michaelis spáchal sebevraždu.
Posmrtné uznání
Možná těžké deprese z odmítání, možná pokročilá syfilida a demence, měly za následek prudké zhoršení psychiky, kvůli kterému byl Semmelweis zlákán k návštěvě psychiatrické léčebny. Po prohlédnutí pasti od svých kolegů, se snažil utéct, ale stráže jej přemohli, zbili a hospitalizovali. Po dvou týdnech zemřel, bylo mu 46 let. Jednou z nemocí, kterou před smrtí trpěl, se paradoxně ukázala být infekce, která se rozšířila z rány na ruce, kterou utrpěl při boji.
Bohužel jako mnozí průkopníci, ani Semmelweis se uznání svého přelomového objevu nedožil. Slova uznání přišla až v době, kdy Louis Pasteur objevil mikroskopické původce infekcí a Joseph Lister objevem antisepse definoval zásadu, že se bakterie nikdy nesmí dostat do operační rány.
- - -
Zdroje:
