Článek
Olina Bláhová má nekonfliktní povahu, baví ji snad všecko na světě a k tomu ráda a často zpívá. Její sestra Otýlie Slepičková je mladší a excentričtější. Naposledy se vyhoupla přímo před zraky místních pánů na stůl a tančila kankán. Cože? Toto má být začátek příběhu, jak Zdravotní klauni chodí šířit dobrou náladu do domova seniorů? Tak určitě!
Nechme však vyprávět Olinu, tu zodpovědnější: „Klauniádu v domově pro seniory začínáme rozhovorem u sestřiček. Dozvídáme se, co je u koho nového a zda můžeme navštívit všechny pokoje. A zároveň se s Otýlií rozehříváme v našem klaunském vztahu a testujeme, jak nám to dnes funguje a čemu se sestřičky smějí.“
A pak už vyráží za starými (tentokrát doslova) známými. Není to dětská nemocnice, ale i práce pro seniory patří mezi povinnosti zdravotních klaunů. Poptávka po ní je stále větší.
Dnes s sebou Otýlie vleče sáňky, které mají vzadu dětskou bezpečnostní ohrádku. Proč? To se dozvíme z vyprávění její sestry Oliny: „Zapáleně táhneme sáňky do prvního pokoje a radostně se vítáme s paní Marií. Po vřelém přijetí se dovolujeme, zda bychom mohly využít pro letošní první jízdu kopeček u její postele, o jehož existenci neměla paní Maruška dosud ani tušení. Paní Marie svoluje a přípravy se ihned rozběhnou.“
Sestry Olina a Otýlie jsou sáňkařky spíše nadšené než schopné, a tak se několikrát nepříliš profesionálně při nasedání srazí. „Ale nakonec se i nejslabší článek celého projektu, Otýliina zadnice v růžové sukni, uvelebuje v zadní ohrádce. A už svištíme po linoleu z kopce dolů. Paní Marie nám z postele fandí, mává a nadšeně tleská, když se bez úhony dostáváme do cíle. Hurá! Proběhlo to přesně podle plánu bez karambolu. A ještě jsme si zazpívali i tematickou píseň Padá sníh, padá sníh, pojedeme na saních.“
Olina se elegantně vymršťuje ze sáněk, natěšená na další jízdu, a očekává stejný sportovní výkon i od Otýlie. Ta zaraženě sedí. „Otýlie, okamžitě vysedej, nebudu tě tahat do kopce!“ zlobí se Olina. Otýlie sedí dál. Po pravdě, zaražená je už jen její zadní část v ohrádce, zbytek sebou legračně trhá a škube ve snaze se urychleně vyprostit. Veškerá snaha je však marná. Dokonce ani velkoryse nabídnutá pomoc paní Marie není nic platná.
Tanec v domově pro seniory se Zdravotním klaunem
Jak se jedné matce mohly narodit tak rozdílné dcery? Olina zavelí k urychlenému odchodu ze sáňkařského svahu. Otýlii nezbývá, než se se svým novým a značně rustikálním přívažkem rychle sžít a poslušně se pokusit o co nejrychlejší odchod. Ve snaze sestře vyhovět si ale plete dveře a se suverénním „Na shledanou!“ zapluje na místní toaletu.
Ta právě příchozímu objektu tvrdošíjně vzdoruje, což paní Marie s Olinou poznávají podle hlasitého rachotu a podle Otčina klení. Olina opět pochybuje, že jsou s Otýlií dcerami téže mámy. Nakonec Otka přece jen úspěšně opouští prostor toalety, nachází ty pravé dveře a za značného narážení do jejich futer mává paní Marušce a konečně mizí. Olina ještě paní Marii pro klid duše ujišťuje, že má svou mladší sestru pořád v podstatě ráda a bude s ní mít svatou trpělivost, a při odchodu trošku, ale opravdu jen malinko… zakopne.
„Skvělé je, když se podaří přinést rekvizitu, která má pro klienta nějaký citový náboj. Jako třeba velkou reprodukci Masarykova portrétu, který jsme vzali na klauniádu k paní Doktorce. Nikdo tuto vzdělanou, inteligentní a sečtělou ženu s obrovským vlasteneckým cítěním jinak neoslovoval. Když jsme za ní tehdy přišli s kolegou Aloisem Býčkem, byla už bohužel hodně nemocná a pouze ležela,“ vzpomíná Olina na další klaunskou návštěvu a pokračuje: „Seděla jsem u ní, držela ji za ruku a zvěstovala jí, že dnes se k ní chystá ojedinělá návštěva. V paní Doktorce začala hryzat zvědavost a začala návštěvu dychtivě vyhlížet.“
Zdálky se k ní na koni blížil sám prezident Masaryk. Důstojným krokem se pomalu sunul k její posteli. Co na tom, že byl pouze dvourozměrný a že za jeho portrétem tu a tam z orientačních důvodů vykoukl Alois Býček, Zdravotní klaun.
Pan prezident u postele pomalu a elegantně sesednul z koně, sklonil se k paní Doktorce a vyjádřil obrovskou radost, že se s ní konečně osobně potkává. Uctivě jí políbil ručku a potom ji a Olinu skromně požádal, zda by nebyly tak laskavé a nezazpívaly mu jeho nejoblíbenější píseň. Spustily proto s paní Doktorkou Ach synku, synku a pana prezidenta to tak dojalo, že si vypůjčenýma Aloisovýma rukama musel zamáčknout na své papírové tváři mužné slzy.
„Tak třeba takové bývají naše návštěvy v Domově. Koktejl zážitků, radosti a humoru a taky dojetí a vzpomínek. Baví to nás a baví to klienty. V sobotu dopoledne je to zkrátka v Domově pokojného stáří naše. Rozvíříme pokojné vody, přineseme radost a tužíme se, aby se z pokojů co nejvíce ozýval smích,“ uzavírá krátké povídání tentokrát výjimečně Otýlie.
Série těchto fejetonů ukazuje důležitost smíchu a radosti v léčebném procesu a při hospitalizaci v nemocnicích a jiných léčebných nebo sociálních zařízeních. Přibližuje práci Zdravotních klaunů a nabízí prostor k zamyšlení, co je, anebo není v životě samozřejmé. Fejetony vznikly úpravami reálných příběhů klaunů z publikací Malé Zázraky I a II.
