Článek
Vše se semlelo rychle: Horečky. Pohotovost. Opět horečky, opět pohotovost a rychlá hospitalizace. A teď jsme tady. Neznámé prostředí. Neznámí lidé. Neznámá diagnóza. Pláč. Strach. Úzkost. Spousta otázek: jak tu budeme dlouho? Co mu budou dělat? Jak to zvládnou doma? Nemůžu za to? Nemohla jsem udělat něco líp, něco dřív? No a co mám, sakra, dělat teď?
„Hlavně se drž,“ radí všichni. Ale jak se mám držet a čeho? To vše se mi honí hlavou dokola a dokola jako zaseknutá deska v gramofonu. Nejde to zastavit. Když tu náhle… klepy, klep. Dveře se otevírají. „Mňau, slyším koťátko.“
Můj zaseknutý gramofon se zastaví a tiše vyčkává.
„To není koťátko, pane doktore, to je přece děťátko!“
Jsou jemní a laskaví, pomalu našlapují. Hledají cestu. Překračují střípky strachu, úzkosti a smutku. Připlouvají ladně k naší troskotající lodi a hází nám záchranné lano. Šplhají ke mně a vyměňují mi v gramofonu aspoň na chvíli tu pitomou desku. Pouze tím, že tu jsou. Tím, jak jsou úplně jiní. Zajímaví. Jednoduší a prostí. Vůbec nic po nás nechtějí. Jenom s námi jsou. Pro nás. Jejich přítomnost na tak podivném místě se mi zdá až magická.
Opět pláču. Ale tento pláč je očistný. V každé slze je kapka smíchu. Projasňují nejen mou tvář, ale hlavně myšlenky.
„Narodil se Jonášek, veselme se,“ zpívají koledu a slavíme Vánoce. V dubnu. S nimi je to možné. Všechno se zdá najednou jednodušší. Když Vánoce v dubnu, tak to půjde všechno. Zvonečky, chrastítka, perličky, ukulele. Zdá se to jako maličkosti, ale hrají ohromnou roli. Za prvé: hrají – vnášejí zvuk do monotónního nemocničního ticha. A za druhé: přehlušují hučení myšlenek. Přinášejí hluk, který sem nepatří. Pak i já na chvíli zapomenu na to, že tu jsme a proč vlastně.
A pak začnou tančit… Jen tak, pro nic. Jak jednoduché… Takový pohyb sem zdánlivě nepatří. Na chvíli už nejsme v nemocničním pokoji. Jsme na jarmarku uprostřed léta, jsme na princeznovském bále. Jsme kdekoli, kde jen si přejeme být. Bez kouzelného prstenu, bez Aladinovy lampy, bez mávnutí kouzelného proutku.
Jen tak. Díky klaunům. Díky lidem, kteří si na nic nehrají, i když si hrají. Přirozená radost z tance, pohybu, jako by v prostoru zanechávala malé třpytivé hvězdičky. Po jejich odchodu pokoj ještě dlouho září jejich bezprostředností. Zpívám si a lehounce tančím. Ta otravná zaseknutá deska zůstává stále mimo gramofon. A já už vím, čeho se můžu pevně držet.
Autorkou příběhu je Jitka Rosenová. Příběh sama napsala i prožila. Na práci Zdravotních klaunů je zvyklá, vždyť sama je klaunkou. Stalo se ale, že zažila tu druhou roli – ocitla se na straně maminky, jejíž nemocné dítě hospitalizovali v nemocnici.
Série těchto fejetonů ukazuje důležitost smíchu a radosti v léčebném procesu a při hospitalizaci v nemocnicích a jiných léčebných nebo sociálních zařízeních. Přibližuje práci Zdravotních klaunů a nabízí prostor k zamyšlení, co je, anebo není v životě samozřejmé. Fejetony vznikly úpravami reálných příběhů klaunů z publikací Malé Zázraky I a II.