Článek
Jmenuji se doktor Oto Bidlo a dnes bych vám chtěl vyprávět příběh plný kouzel, který se odehrál na Dětské pohotovosti.
Pohotovost je rušné místo. Čekárna bývá přeplněná, lidé nervózní a zklamaní. Páteční večer si představovali jinak, než že tu budou s dětmi dlouhé hodiny čekat, až na ně přijde řada. Je tedy jasné, že se tam Zdravotní klauni pohybují opatrněji než v běžné čekárně nebo na pokojích. Na pohotovosti musí být klid, takže tam nehlučíme, nezpíváme, ničím neboucháme… I proto zde klaunujeme v jednom, a ne ve dvojici jako na odděleních.
Ten večer začal jako každý jiný. Pak za mnou ale přišla sestřička a poprosila mě o pomoc. Vysvětlila mi, že je tu malý, asi šestiletý chlapec jménem Honzík. Potřebuje mu odebrat krev, jenže Honzík má panickou hrůzu z jehel. Vyrazil jsem tedy za ním.
Seděl v rohu, schovaný v tatínkově náručí, a vypadal odhodlaný bránit se odběru krve do posledního dechu i slzy. Rozhodl jsem se jít vůči Honzíkovým emocím do protiútoku. Radostně jsem k němu přiběhl s tím, že ho teď čeká něco naprosto úžasného. Pogratuloval jsem mu, což ho překvapilo. Vím, že to tak funguje. Šok a zvědavost jsou někdy silnější než strach. Dál jsem na Honzíka i tatínka hrnul své radostné švitoření a prozradil jsem jim, že se mají od sestřičky naučit kouzlit. To chlapce zaujalo.
Vzápětí přišla sestra a šli jsme na vyšetřovnu. Snažil jsem se, aby Honzík sledoval hlavně mě – už cestou jsem si připravil kouzlo. Červený molitanový nos jsem měl schovaný v dlani tak, aby se mohl v pravou chvíli odkudkoliv magicky objevit.
Sestra se chystala odebrat krev a já jsem zničehonic z opačného rohu místnosti vykouzlil červený nos. Honzík sice trochu natahoval, ale nespustil ze mě oči. Poprosil jsem ho, ať vykouzlí další – jeden pro tatínka a další pro sestru.
Začali jsme kouzlit. Do ručičky jsem mu tajně vložil dva nosy schované do sebe. Honzík plakal strachy, zatímco mu sestra nabírala krev. Začal ale odříkávat zaklínadlo. Kouzlo se mu skutečně podařilo a na dlani se objevily dva nosy! To ho samotného překvapilo a nadchlo. A protože odběr ještě nebyl u konce, začal Honzík kouzlit další nos. Teď už mnohem suverénněji a opět s velkým úspěchem.
Když měla sestřička hotovo, dostala od Honzíka nos. Další dal tátovi a třetí si nechal sám. Vypadal vyčerpaně, ale zároveň šťastně, že už to má za sebou. A taky hrdě, že dokáže kouzlit. Doprovodil jsem Honzíka s tatínkem zpátky do čekárny a rozloučil se.
Teď, když Honzík umí čarovat, mě už přece nepotřebuje.
Vánoce jsou čas radosti, ale pro mnoho dětí i seniorů v nemocnicích také čas samoty. Zdravotní klauni s nimi zůstávají i tehdy, když ostatní slaví – přinášejí smích a lidskou blízkost tam, kde chybí. Podpořte prosím naši práci.
