Článek
Pamatujete si začátek covidu?
Nejprve jsme sledovali zprávy z Číny. Potom se objevily první případy v Evropě. Ještě chvíli jsme měli pocit, že jde o problém někde daleko. A pak se během několika týdnů změnil způsob života prakticky celého světa.
Dnes přichází z Ruska zpráva o úmrtí pracovnice protimorového institutu, následné karanténě a údajném kontaktu s bakterií moru. Ruské úřady únik ani nákazu nepotvrdily. Americké a evropské instituce ale situaci sledují.
Tak si položme nepříjemnou otázku: Co kdyby se tentokrát ukázalo, že nejde jen o poplach?
Co se v Rusku skutečně stalo?
V centru pozornosti je Irkutská oblast na Sibiři. Pracovnice tamního Výzkumného protimorového institutu, osmadvacetiletá Darja Šipilovová, zemřela 2. října po těžkém zápalu plic.
Podle ruských úřadů zemřela na zápal plic neznámého původu. Rospotrebnadzor uvedl, že vyšetření neprokázalo souvislost jejího onemocnění s patogeny, se kterými v zaměstnání pracovala. Úřad zároveň oznámil, že v institutu nebyla zjištěna žádná mimořádná událost.
Jenže kolem případu se objevila i jiná verze.
RFE/RL s odkazem na své zdroje informovalo, že žena mohla při práci rozbít zkumavku obsahující bakterii Yersinia pestis, původce moru. Podobné informace následně převzala i další média. Tato informace však nebyla ruskými zdravotnickými úřady potvrzena.
A právě tady je potřeba udělat jasnou čáru mezi fakty a spekulacemi.
Máme potvrzené úmrtí. Máme preventivní opatření. Máme vyšetřování. Máme informace médií o možném laboratorním incidentu.
Nemáme ale potvrzeno, že z laboratoře unikl mor. Nemáme potvrzeno, že zemřelá žena měla plicní mor. A nemáme potvrzeno ani to, že by mezi jejími kontakty vznikl další případ této nemoci.
Karanténa ale není maličkost
Podle dostupných informací je přibližně 200 lidí, kteří mohli přijít se zemřelou do kontaktu, pod lékařským dohledem. Několik zdravotnických zařízení v Irkutsku a okolí zavedlo karanténní režim nebo omezilo návštěvy. RFE/RL zároveň informovalo o izolaci více než 60 pracovníků protimorového institutu.
Reuters uvádí, že ruské úřady situaci nadále považují za kontrolovanou a že mezi sledovanými kontakty nebyl potvrzen nový případ moru.
Jinými slovy: opatření jsou skutečná, ale jejich existence sama o sobě neznamená, že byla potvrzena epidemie.
Preventivní karanténa znamená, že úřady nechtějí riskovat, dokud nebudou mít jasno. Neznamená automaticky, že už vědí, že mají epidemii.
A to je v době sociálních sítí rozdíl, který bychom neměli přehlížet.
Proč se vůbec mluví právě o plicním moru?
Mor není nemoc pouze z učebnic dějepisu. Způsobuje ho bakterie Yersinia pestis a v některých částech světa se stále přirozeně vyskytuje.
Podle amerického CDC existují tři hlavní formy onemocnění, dýmějová, septická a plicní. Právě plicní forma je z epidemiologického hlediska nejproblematičtější, protože se může přenášet přímo mezi lidmi prostřednictvím infekčních kapének při blízkém kontaktu.
Současně ale existuje něco, co bychom při podobných zprávách neměli zapomínat.
Dnes už mor není automaticky rozsudkem smrti.
Pokud je nemoc včas rozpoznána a léčena správnými antibiotiky, je léčitelná. CDC proto při podezření na mor doporučuje zahájit léčbu bez čekání na definitivní laboratorní výsledek.
To je zásadní rozdíl mezi dneškem a středověkem.
A teď se vraťme do roku 2020
Právě tady začíná být současná situace zajímavá.
Ne proto, že bychom měli tvrdit, že v Rusku začíná nový covid. Nic takového současná data nepotvrzují.
Zajímavá je jiná paralela.
Na konci roku 2019 jsme také sledovali zprávy o podivném zápalu plic. Zpočátku šlo o lokální událost, které většina lidí mimo Čínu nevěnovala velkou pozornost. Potom se začaly objevovat další případy, informace se zpřesňovaly a postupně se ukázalo, že máme před sebou nový virus schopný přenosu mezi lidmi.
Dne 31. prosince 2019 Čína informovala WHO o případech zápalu plic neznámé příčiny ve Wu-chanu. V lednu 2020 se objevily případy mimo Čínu. Dne 30. ledna WHO vyhlásila stav ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu a 11. března označila COVID-19 za pandemii.
Od prvních zpráv do globální pandemie tedy uplynuly týdny.
To není argument pro to, že se historie opakuje.
Je to připomínka, že u neznámé infekce mohou být první dny a týdny rozhodující.
Co kdyby se ale ukázalo, že jde opravdu o mor?
Tady si můžeme dovolit trochu nadsázky.
Představme si, že další testy skutečně potvrdí plicní mor. Že mezi lidmi, kteří jsou nyní pod dohledem, lékaři objeví další nakažené. A že vyšetřování nakonec potvrdí, že první případ skutečně souvisel s laboratorní expozicí.
V tu chvíli by se otázka změnila.
Už by nezněla pouze:
Co se stalo v jedné ruské laboratoři?
Najednou by bylo potřeba zjistit, kdo byl s nakaženými v kontaktu, kde se tito lidé pohybovali, zda někdo cestoval a zda se nákaza dostala mimo původní oblast.
A právě tehdy by nastoupily mechanismy, které jsme se během covidu naučili používat.
Vyhledávání kontaktů. Izolace nemocných. Epidemiologické šetření. Laboratorní diagnostika. Ochrana zdravotníků. Kontrola případného přeshraničního přenosu.
Tentokrát bychom ale nezačínali úplně od nuly.
Covid nás něco naučil
Pandemie nám ukázala, že zdravotní krize není jen problém nemocnic.
Najednou jsme zjistili, jak důležité jsou ochranné pomůcky, laboratorní kapacity, zásoby léků, schopnost rychle informovat veřejnost, fungující logistika i možnost přesouvat zdravotnické kapacity tam, kde jsou právě potřeba.
Zjistili jsme také, že nemocnice nejsou jedinou kritickou infrastrukturou.
Problém může být doprava, zásobování, energie, výroba, školy, úřady, sociální služby i obyčejná schopnost lidí získat včas důvěryhodné informace.
A možná jsme se naučili ještě jednu důležitou věc.
Že prázdné místo v informacích nikdy nezůstane prázdné.
Když úřady nevysvětlují, co se děje, zaplní prostor sociální sítě. A někdy se v něm začne šířit rychleji než samotná nemoc právě strach.
Spekulace se šíří rychleji než potvrzená informace
Kolem současného případu se už objevily titulky o laboratorním úniku moru. Některá média skutečně informují o údajném rozbití zkumavky s bakterií Yersinia pestis. RFE/RL tuto informaci uvádí s odkazem na své zdroje.
Současně však ruský Rospotrebnadzor tvrdí něco jiného: podle jeho vyšetření nebyl nalezen mikroorganismus související s pracovní činností zemřelé a v institutu nebyl zaznamenán žádný incident s patogenními mikroorganismy.
Proto je fér napsat „údajně došlo k laboratorní expozici“, nikoliv „laboratoří unikl mor“.
Stejně tak je fér napsat „zemřela na zápal plic neznámého původu“, nikoliv „zemřela na plicní mor“.
Rozdíl mezi těmito dvěma formulacemi je možná jen několik slov.
V době sociálních sítí ale může rozhodnout o tom, jestli informujeme, nebo vytváříme poplašnou zprávu.
Amerika už situaci sleduje
To, že není důvod k panice, ovšem neznamená, že situaci nikdo nebere vážně.
Americké ministerstvo zahraničí potvrdilo, že Spojené státy sledují zprávy o podezření na plicní mor v Irkutské oblasti společně s CDC a dalšími institucemi. Washington zároveň uvedl, že situaci monitoruje.
Podle Axios situaci sleduje také Bílý dům.
Evropská komise rovněž uvedla, že vývoj sleduje velmi pozorně a je v kontaktu s odborníky Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí. Prozatím ale nepřijímá mimořádná opatření na úrovni celé Evropské unie.
A právě tady je vidět rozdíl mezi sledováním rizika a vyhlášením katastrofy.
Nikdo v tuto chvíli neříká, že Evropu čeká morová epidemie.
Odborníci pouze sledují, zda se z jednoho podezřelého případu nestane něco většího.
Evropa už má vlastní hodnocení rizika
ECDC ve svém aktuálním hodnocení uvádí, že při současných dostupných informacích je pravděpodobnost zavlečení a následného sekundárního přenosu v EU a Evropském hospodářském prostoru velmi nízká. Současně ale upozorňuje, že situaci bude dál sledovat a hodnocení může podle nových informací změnit.
To je přesně přístup, který bychom měli očekávat.
Ne tvrzení, že se nic nemůže stát.
Ne tvrzení, že přichází nová pandemie.
Ale průběžné vyhodnocování rizika podle toho, jaká data skutečně přicházejí.
Jsme dnes připraveni?
Možná více než v roce 2020.
Máme zkušenosti s epidemiologickým dohledem, izolací a karanténou. Máme vybudované mechanismy mezinárodní výměny informací. Máme laboratorní kapacity a zkušenosti s rychlým testováním. Víme mnohem lépe, jak důležitá je ochrana zdravotníků a jak rychle může zdravotnický problém přerůst v problém celospolečenský.
A máme také zkušenost obyčejných lidí.
Víme, co znamená, když se zavřou školy. Víme, jak rychle mohou zmizet některé věci z obchodů. Víme, že ochranné pomůcky nejsou samozřejmost. Víme, jak důležité jsou informace a jak nebezpečné mohou být dezinformace.
To všechno jsou zkušenosti, které jsme před covidem neměli.
Možná se nakonec nestane vůbec nic
A to by byl nejlepší možný scénář.
Možná další testy ukážou, že žena mor neměla. Možná se potvrdí jiná příčina jejího zápalu plic. Možná všech téměř 200 sledovaných lidí zůstane zdravých a případ skončí jako mimořádná, ale izolovaná událost.
Je dokonce možné, že za několik dní bude dnešní zpráva pouze poznámkou v epidemiologických statistikách.
A právě proto bychom dnes neměli propadat panice.
Připravenost ale není panika.
Připravenost znamená, že sledujeme, co se děje, ověřujeme informace a máme připravené postupy pro případ, že se situace změní.
Stejně jako u povodní nechceme začít hledat čerpadlo až ve chvíli, kdy voda stoupá po schodech.
Stejně jako u blackoutu nechceme teprve po zhasnutí světel zjistit, že nemáme čím nabít telefon.
A stejně jako u epidemie nechceme první krizový plán psát až ve chvíli, kdy už jsou nemocnice plné.
Nečekejme, až bude pozdě
Možná se v Irkutsku nakonec nepotvrdí vůbec nic. Možná se ukáže, že šlo o tragický, ale izolovaný případ a za několik dní po něm nezbude nic víc než několik titulků v médiích.
Jenže přesně taková je podstata připravenosti. Nepřipravujeme se proto, že víme, co přijde. Připravujeme se proto, že nevíme.
Před covidem jsme také netušili, jak rychle se může lokální zdravotní problém změnit v celosvětovou krizi. A možná právě proto stojí za to připomenout si, co jsme se od té doby naučili.
V našich předchozích článcích jsme se ptali, zda jsme připraveni na prvních 72 hodin bez běžně fungující infrastruktury, co se stane, pokud 72 hodin nebude stačit, a zda máme právo být offline v době, kdy stát zůstane online.
Možná se dnes bavíme o něčem, co nakonec žádný problém nepředstavuje. A kéž by tomu tak bylo.
Ale zkušenost z covidu nám ukázala jednu věc, kterou bychom neměli zapomenout:
To, že dnes ještě není důvod k panice, neznamená, že není důvod být připraven.
Protože nejhorší chvíle pro přípravu na krizi je okamžik, kdy už začala.
A možná právě proto má smysl sledovat i dnešní zprávy z Ruska. Ne se strachem. Ne s panikou. Ale s vědomím, že svět se může změnit rychleji, než čekáme.
Protože otázka „co kdyby?“ není strašení. Je to začátek připravenosti.
zdravotnízajištění.cz
zdroje:
