Článek
Když Štefan Rybár s Ondřejem Hejmou napsali Autostopem do Nepálu, ještě v době totality, Husáka a výjezdních doložek, byli jsme nadšeni. Byl jsem na gymnáziu a stopem jsme cestovali běžně. Do města, na venkovské zábavy v jiné vsi, o prázdninách kamkoli se zachtělo. Jako voják základní služby na opušťák či dovolenku domů.
Už jako majitel osobního auta jsem nesčetněkrát bral stopaře či stopařky, kluky, holky, ženy, muže, vojáky i nevojáky, trampy. Bývalo normální a časté, že u značky konec obce stávaly celé zástupy doufajících s palcem nahoru či cedulí s názvem destinace.
Postupem času, jak jsem stárnul, začalo stopařů a stopařek ubývat. Ale nedávno jsem si uvědomil, že zmizeli docela. Jako by vymřel jeden živočišný druh. Říkám si proč?
Už nejsou chudí studenti? Už nejsou lidi, kterým ujede nebo nejede spoj tam, kam potřebují? Vojáci základní služby ti nejsou, to je jasné… Už nejsou dobrodruzi a dobrodružky, kterým tento způsob cestování imponoval tím, že byl nepředvídatelný, mírně nebezpečný, levný a socializující? Nahradily jej aplikace typu „Spolujízda“?
Omezujeme produkci uhlíkové stopy, chceme zakázat auta se spalovacími motory, mladá generace se v čele s Gretou T. tak mocně bije za záchranu planety a proti globálnímu oteplování. A co já vidím? Šňůry obrovských SUV, kde sedí jeden člověk za volantem a jinak prázdno. Jedno auto, jeden člověk. Dvě tuny oceli a plastů je třeba rozhýbat, aby se padesátikilová žena či stokilový muž přemístil o 5 - 500 km kamsi.
Jestli chcete zachránit planetu, kupte si menší auta a naplňte je až po střechu. Třeba tím, že se vrátí autostop.
