Článek
Je to pozoruhodný den, který většina z vás zná jaksi zvenčí, očima žáka a později rodiče. Jen některým z nás je dopřáno pohlédnout za oponu. Učitelům a učitelkám, vychovatelkám a asistentům, hospodářkám a školníkům, uklízečům a uklízečkám.
Triko a kraťasy vystřídají i v těchto letních vedrech košile a kravaty, u kolegyň šaty a lodičky. Než přijdou žáci, ještě poslední kontrola vysvědčení (aha, tady jsem to Jiříkovi nepodepsal), seřadit pochvalné listy podle abecedy, zapsat do třídnice poučení o bezpečnosti během letních prázdnin (hlavně tu pasáž o vyhýbání se návykovým látkám). Tak, ještě poslední pohled do zrcadla (nemám někde na obličeji drobky nebo rtěnku?) a dle rady Michala Viewegha zkontrolovat před vstupem do třídy poklopec. A show může začít.
Na začátku předávání vysvědčení mám stůl plný vysvědčení, diplomů a pochvalných listů. Na konci mám stůl plný různých dárků. Jelikož jsem muž, nedostávám z 99% květiny jako kolegyně, ale obvykle lahve vína, sladkosti, hrnečky s nápisy a tak porůznu. Je to milé. A někdy mírně trapné, třeba když si jde pro vysvědčení žák NEDBALÝ, nebo žák LÍNÝ, nebo slečna NEPROSPÍVÁ a já jim vidím na očích, jak neradi mi ten dar, který jim zakoupili a vnutili rodičové, dávají.
Nevím jistě, kde se vzal tenhle divný zvyk dávat na konci roku učitelům a učitelkám, na které mnozí celý rok nadávali, záviděli jim platy a prázdniny, o samotě, či před potomky, pronášeli o nich lidová klišé: „Kdo umí, umí. Kdo neumí, učí. Kdo neumí učit, dělá ředitele školy.“ Přijde 30. červen a i ti nejzarytější kritici pedagožstva vytáhnou šrajtofle a koupí Jeníčkovi nebo Mařence tu kytku pro úču nebo lahvinku pro fyzikáře. Je to vážně záhada.
Každý rok říkám dětem: „Nic mi nenoste. Žádné úplatky. My dostáváme pravidelný trvalý měsíční příjem.“ Psával jsem to i rodičům, aby nic neposílali, než mi pak jedna matka na třídních schůzkách stranou sdělila, že to někteří berou jako jakési připomenutí.
Dobrá, děti odešly s jedničkami či pětkami, je třeba zkontrolovat lavice a dopozvedávat židle, zavřít okna, vypnout PC. Krátká porada, nahlásit počty, předat asistentce ředitele nevydaná vysvědčení, vyklidit stůl. Obejít kolegy netřídní a nepedagogy a podělit se o „kořist“. Popřát těm, kteří příští týden nebudou, hezkou dovolenou. Rozloučit se s těmi, kdo končí. Donést kytku a lahev účetní (dělá nám výplaty, je to léty prověřené strategické rozhodnutí - NIKDY NEZAPOMEŇ NA ÚČETNÍ!)
Když mám vše hotovo, jdu si sednout za katedru do smutně prázdné třídy. Nad hrnkem kávy si v duchu přehrávám desetiměsíční seriál „Školní rok 2022/2023“. Někdy to připomínalo Stranger Things, někdy spíš My všichni školou povinní. Žánr? Komediálně laděný naučný dokument s prvky thrilleru a detektivky.
Dost čato dostávám od různých lidí stejnou otázku: „Když si pořád tolik stěžujete, tak proč to děláte? No, já nemohu mluvit za všechny učitele, jen sám za sebe. A já to dělám z jednoho prostého důvodu: Být učitelem je jako mít vlastní stroj času. Fyzicky je mi skoro 60, ale mentálně je mi pořád 20. Být neustále mezi dětmi mě nutí nezestárnout, udržovat se fit a „in“, musím znát jejich idoly, oblíbené influencery, vědět, co poslouchají, co čtou, co znamená „cringe“ a jaký emotikon v žádném případě neposílat, umět jim airdropnout fotku z výletu a naprogramovat Vex-Goučko. Dát s nimi Bubble Tea a pokecat o Counter Strike, když je třeba. Poznat, když mají v puse nikotinový sáček a poznat, že ty škrábance na ruce nejsou od kočky, ale od sebepoškozování. Proto to dělám. Protože ve škole nikdy nezestárnu.
Těm z vás, kteří nás nemusí, bych chtěl říct tohle: Nenuťte své děti, aby nám 30.6. nosily květiny a jiné dárky, když to není od srdce, ale jen proto, abychom si takové dítě náhodou nezapsali na černou listinu. My takové blacklisty nemáme, nevedeme. Nečekáme dary, ani úplatky, ani úplatky protislužbou (Zuby nebrat!). My totiž všichni dostáváme pravidelný trvalý měsíční příjem energie a tachyonů od vašich dětí, našich žáků. A to je nad všechny dárky, peníze, prázdniny. To je nejvíc.
