Článek
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj přistál s vládním speciálem v Praze. Večer se setkal se svým českým protějškem Petrem Pavlem. Pro občany si tak připravil nečekané překvapení, na které se nestačila připravit dezoscéna, která by jistě na jeho počest uspořádala nějaký ten protest. Nicméně prskací prostor na Twitteru je k dispozici nonstop.
Zelenskyj od vypuknutí války dorazil dosud pouze na jednu větší zahraniční cestu, a to v prosinci do Washingtonu, kde se setkal s Joe Bidenem a promluvil v americkém Kongresu. Zelenskyj nyní usiluje o podporu vstupu Ukrajiny do NATO, jehož summit se uskuteční příští týden 11. a 12. července v litevském Vilniusu. V Česku s prezidentem Pavlem a zástupci vlády bude jednat také o obraně a dalších fázích podpory. Následující dny bude jeho zahraniční mise pokračovat v Istanbulu, kde se setká s prezidentem Erdoğanem.
Často se setkávám s názorem, že Češi přeci pro Ukrajince udělali už dost. Proč bychom jim měli dávat další zbraně, tanky, vrtulníky? Proč máme z našich daní platit dávky, které jdou na uprchlíky? Občas se ptám sama sebe, jak to Češi se solidaritou vlastně mají? Jsem ekonom. Vždycky mám tendenci se podívat na čísla, a ta hovoří pozitivně. Od začátku invaze se prostřednictvím různých sbírek pro Ukrajinu vybraly miliardy korun, samozřejmě v podobě peněžních darů. Materiální pomoc by výslednou sumu mnohonásobně zvýšila.
Jsou to lidé, kteří ze dne na den neměli nic, museli uprchnout před válkou. Sama bych si nedokázala představit situaci, ve které při náletu utíkám v oblečení, co mám zrovna na sobě, se psem z bytu do nějaké cizí země, jejíž jazyk neznám a v níž nemám žádné příbuzné. Ano, i před válkou tu žila velká komunita Ukrajinců, kteří začali ubytovávat své příbuzné po propuknutí konfliktu a pomáhali jim najít práci. Nicméně není to na nás, abychom pomohli s jejich začleněním do společnosti? Velké procento lidí, kteří chodí protestovat s ruskými vlajkami, si asi nikdy neuvědomí, co válka vlastně znamená, co to znamená pro osmileté dítě, které umí jen azbuku, začít chodit do české školy, nebo když se právníci a architekti přes noc stanou dělníky a uklízečkami.
Je to obrovský pád, psychicky náročná změna. Už nemáte kam jít, máte zničený veškerý majetek, možná máte mrtvé i příbuzné a přátele, ale přesto se musíte sebrat a začít fungovat v cizím prostředí. To jsou bezpochyby situace, se kterými se značná část uprchlíků, kteří tu dnes žijí, setkala. Člověk máchající s ruskou vlajkou na Václavském náměstí to nejspíš nikdy nepochopí. Mindset často založený na tom, že stát se nestará ani o svoje občany, ale postará se o cizí. Máme přeci deficit státního rozpočtu, energetickou krizi, drahé bydlení. Mělo by to být jinak? Čechy Čechům, zbraně jen pro vlastní armádu, která se dlouhodobě potýká s personálním nedostatkem .
A co by se stalo, kdyby někdo napadl naši zemi? Jsem si celkem dost jistá, že tohle by byli ti první, kteří by křičeli, že nám někdo pomoc nechce, že jsme každému jedno, nebo pomáhá málo. Kdybychom utekli kamkoli jinam, všude by byly dávky malé, nikde by nás neměli rádi, necítili bychom se tam dobře a měli pocit, že nás svět zradil. To je patrně kůže a mindset demonstrujícího Čecha na útěku před válkou. Na kolik procent je pravděpodobné, že by šel sám bránit svou zemi, můžeme vést pouze spekulace.
Takže ano, ať se to někomu nelíbí sebevíc, prská na sociálních sítích žluč. Musíme a budeme pomáhat, posílat zbraně, investovat do toho, aby v Evropě byl mír a Ukrajina byla opět suverénním státem. Bude to něco stát, bude to ještě dlouhé, ovšem jednoho dne to musí skončit. Nebudu spekulovat, jestli svržením Putina a jeho režimu, ale válka skončí. Zanechá po sobě zkázu a zničené životy, ale právě díky naší pomoci můžeme pro Ukrajinu být v této těžké době jiskrou naděje a příkladem pro okolní svět.
Slava Ukraini!
