Článek
Nezávislá skupina vědkyň a vědců z českých i zahraničních výzkumných institucí odpovídá na vaše dotazy. Některé odpovědi pak sdílí i na sociálních sítích Facebook, Twitter, Instagram, Threads a zde na Médiu.
Dotaz
V poslední době se často sdílí doporučení používat místo běžných čistících a pracích prostředků pouze bílý ocet, kyselinu citronovou, jedlou sodu, perkarbonát sodný nebo peroxid vodíku. Tak bych se ráda zeptala, zda tyto látky jsou více či méně škodlivé pro zdraví lidí, pro životní prostředí a pro domácí spotřebiče a nábytek.
Minutová odpověď
- Zmíněné čisticí a prací prostředky lze skutečně označit za ekologicky šetrné, ale je třeba počítat s tím, že jsou pro praní a většinu dalších použití méně účinné než většina moderních prostředků pro domácnost.
- Z hlediska rizika pro lidské zdraví jde při náležitém použití a rozumné míře opatrnosti rovněž o bezpečné látky, ale nejsou vhodné ke všemu, k čemu bývají marketingem doporučovány.
Odpověď
Na podobná doporučení lze skutečně v poslední době často narazit. Všechny tyto látky lze používat bezpečně, jak pokud jde o účinky na zdraví, tak pro životní prostředí. To ovšem neznamená, že za určitých okolností nemohou být nebezpečné.
Ovšem čisticí schopnosti a další výhodné vlastnosti, které jim připisují prodejci, je nutno brát s rezervou. Jde zpravidla o marketing, který s realitou nakládá „tvůrčím způsobem“ [1–3]. Ale podívejme se na jednotlivé látky popořadě.
Bílý ocet
Tímto pojmem se označuje roztok čisté kyseliny octové ve vodě, obvykle v koncentraci 10 %, tedy o něco koncentrovanější než běžný potravinářský ocet. Od něj se tzv. bílý ocet liší hlavně vyšší čistotou, neobsahuje přidané látky zlepšující barvu či chuť. Je to látka téměř netoxická, i když po požití většího množství může svou kyselostí pochopitelně podráždit trávicí trakt.
V lidském organismu i v přírodě je snadno odbouratelná (na oxid uhličitý a vodu). Protože jde o kyselinu, může i v koncentraci 10 % mírně dráždit pokožku a silně podráždit oči. Protože je ale neomezeně rozpustná ve vodě, lze ji poměrně snadno z kůže i oka vypláchnout. Je ale třeba zasáhnout okamžitě.
Ocet byl dlouhou dobu používán v domácnosti jako čisticí prostředek, například k čištění vzácných orientálních koberců, protože je k nim šetrný, a dokonce je schopen některé barvy oživit. Jeho použití na praní je ale přinejmenším pochybné, protože jeho schopnost odstranit skvrny je velmi omezená. K praní se používají tzv. smáčedla (detergenty), která snižují povrchové napětí vody, a tím pomáhají rozpouštět nečistoty. Tuto schopnost ocet nemá.
Je vhodný na odstraňování vodního kamene, který se i ve zředěných kyselinách dobře rozpouští, a snad i některých skvrn. Je proto někdy doporučován i k čištění praček nebo myček nádobí, ale při delším a opakovaném působení může poškodit gumová těsnění a způsobit netěsnosti.
Pravděpodobně je schopen nahradit aviváž, co se změkčení prádla týče, pokud nevadí, že prádlo pak slabě zapáchá po octu. Tento zápach ale vymizí po vysušení na slunci nebo v sušičce. Sušička prádla ovšem spotřebovává hodně energie, takže její používání je značně nehospodárné a neekologické. Prádlo lze velmi dobře usušit volně na vzduchu bez dodatečných nákladů.
Kyselina citronová
Tato kyselina bývá doporučována k podobným účelům jako kyselina octová. Stejně jako kyselina octová je to látka, která se běžně vyskytuje v lidských buňkách, kde v tzv. Krebsově biochemickém cyklu (cyklus kyseliny citronové) probíhá její rozklad až na oxid uhličitý a vodu. Buňky tím získávají energii. Je tedy tělu vlastní, a proto velmi málo toxická.
Nicméně jde o kyselinu, takže v koncentraci 5–15 % ve vodě může již mírně dráždit kůži, a vnikne-li do oka, je silně dráždivá [4]. Při častém užívání například v podobě koncentrované citronové šťávy poškozuje zubní sklovinu. Jinak jde o velmi bezpečnou a dobře odbouratelnou látku.
Lépe než octová kyselina se hodí k odstraňování vodního kamene a různých minerálních nečistot například z nádobí, varných konvic, ale ne z praček a myček nádobí (svou kyselostí poškozuje gumová těsnění). Nezanechává zápach, ale protože je netěkavá, je nutno čištěné předměty dostatečně opláchnout vodou.
V kombinaci se sodou (raději uhličitanem nežli hydrogenuhličitanem, viz níže) se doporučuje k čištění odpadního potrubí, nebo dokonce praček. Při tom se uvolňují bublinky oxidu uhličitého, což napomáhá čištění, ale zároveň se neutralizuje použitá soda, která je zásaditá, a to naopak účinek snižuje.
Soda a jedlá soda
Názvem „jedlá soda“ se označuje hydrogenuhličitan (bikarbonát) sodný. Ten se používá do prášků do pečiva nebo jako lék na překyselení žaludku, a někdy je doporučován i jako čisticí prostředek nebo změkčující přísada do praní. Pro poslední dva jmenované účely se ale lépe hodí uhličitan sodný, jinak prací soda nebo prostě jen soda. Tyto dvě látky bývají někdy vzájemně zaměňovány.
Hydrogenuhličitan je látka bezpečná [5], i když i ona může způsobit dráždění, když vnikne do oka. Uhličitan sodný je již mnohem silnější zásadou, a proto v práškové formě i v roztocích silně dráždí oči a v menší míře i kůži nebo, při vdechnutí prachu či aerosolu, sliznice [6]. Má také výrazné dezinfekční účinky [7]. Při běžném použití v domácnosti je bezpečný, jen je třeba dát pozor, aby nevnikl do oka, a v případě, že se tak stane, oko okamžitě důkladně vymýt čistou vodou.
V odpadních vodách při běžných koncentracích nepředstavuje soda ekologický problém a vzhledem k běžnému překyselení vod a půdy může působit spíš příznivě. Používá se jako zásaditá přísada do různých čisticích prostředků i pracích prášků. Při čištění se doporučuje používat ochranné rukavice (gumové, případně akrylové). Není to ale čistič univerzální.
Zvláště není vhodný pro čištění nábytku a lakovaných povrchů, které může výrazně poškodit. Jako přídavek na změkčení vody na praní se však velmi dobře hodí. V minulosti se používal na namáčení prádla před praním (přípravek Namo, který ale měl jiné složení než dnes) a přidával se také k mýdlovým vločkám do praní. Brání srážení mýdla v tvrdé vodě a zvyšuje jeho prací schopnost.
Ještě v 50. a 60. letech 20. století bylo praní mýdlem a prací sodou velmi běžným způsobem praní prádla. Mýdlo a soda jsou šetrnější k přírodě než modernější a účinnější prací prostředky, které je postupně nahradily. Je dobré si ale uvědomit, že ve zmíněných dobách se prádlo běžně před praním delší dobu namáčelo a pak se pralo při vyšších teplotách. Bílé ložní prádlo se pralo při teplotách blízkých bodu varu, kapesníky a látkové pleny se běžně vyvářely.
Při nízkých teplotách, používaných obvykle v současnosti, je praní mýdlem a sodou mnohem méně účinné. S rostoucí teplotou a dobou praní ale výrazně stoupá spotřeba energie, takže vracet se ke zmíněným starým způsobům praní by nebylo zrovna ekologicky šetrné [8].
Perkarbonát sodný
Perkarbonát nebo jinak peruhličitan sodný je zdroj aktivního kyslíku, který má silné bělicí a dezinfekční účinky. Je to látka značně reaktivní a s tím souvisejí i škodlivé účinky pro lidské zdraví. Jako v předešlých případech jde především o lokální dráždivý účinek pro oči, pokožku a po požití i o poškození sliznic trávicího traktu.
Podporuje hoření a je proto klasifikován také jako nebezpečná oxidující látka [9]. V roztoku není příliš stálý, ve vodě se pomalu rozkládá na peroxid vodíku a uhličitan sodný [10]. Peroxid vodíku se pak rozkládá na kyslík a vodu.
Rozklad v odpadních vodách probíhá dostatečně rychle, takže to nepředstavuje ekologické riziko, třebaže má nezanedbatelnou akutní toxicitu pro vodní organismy. Při použití k dezinfekci povrchů v domácnosti může některé povrchy poškodit. Jako bělicí přísada do praní se výborně hodí, ale pochopitelně ne k praní barevného prádla.
Peroxid vodíku
Jako 3% vodný roztok v technické kvalitě bývá doporučován jako dezinfekční a bělicí prostředek v domácnosti k bělení prádla. Ve stejné koncentraci, ale v medicinální kvalitě je běžně používán k ošetřování drobných ran, čištění a dezinfekci kůže i k vyplachování ústní dutiny. Již z toho je vidět, že jde o látku poměrně bezpečnou. Samozřejmě ani ona není úplně bez nebezpečných vlastností. Vnikne-li do oka, může jej podráždit [11]. A polykat ji také samozřejmě není vhodné.
Jisté nebezpečí plyne i z jejího rozkladu na kyslík a vodu. Tento rozklad je katalyzován světlem, proto je nevhodné peroxid skladovat v láhvi z bílého skla. Kdyby byla dobře uzavřená, mohla by pod tlakem uvolněného plynného kyslíku prasknout. Oproti peruhličitanu sodnému se rozkládá rychleji, takže jako bělicí přísada do praní je méně účinný.
V odpadních vodách nepředstavuje riziko, takže jej lze skutečně považovat za ekologicky šetrný. Co platí pro 3% roztok, neplatí pro roztoky koncentrovanější. Například v koncentraci 30 %, což je běžná koncentrace technického peroxidu, je již silně dráždivý pro oči, kůži a toxický po požití. Roztok v této koncentraci ovšem nelze volně koupit.
Z uvedeného je vidět, že jde vesměs o látky celkem bezpečné jak pro zdraví, tak pro životní prostředí. Jen je třeba mít na paměti, že to neplatí absolutně. I ony mohou způsobit škodu při nevhodném použití a nevhodném zacházení.
Pro Zeptej se vědce odpovídal Igor
doc. Ing. Igor Linhart, CSc., VŠCHT Praha, v důchodu
Odbornou revizi poskytla Ing. Kristýna Kantnerová, Dr. sc. ETH Zürich, University of Colorado Boulder, Geological Sciences & Institute of Arctic and Alpine Research
Zdroje
[4] Kyselina citronová monohydrát E 330
[7] https://www.jstor.org/stable/3860150
[10] https://doi.org/10.1016/j.chemosphere.2018.04.084
Další čtení prověřené autorem
https://www.consumerreports.org/home-garden/cleaning/things-you-should-never-clean-with-vinegar-distilled-white-vinegar-a3336471803/
https://inthewash.co.uk/washing-machines/can-citric-acid-damage-washing-machines/
Zeptej se vědce
Projekt Zeptej se vědce se snaží zprostředkovat kontakt mezi vědeckou a nevědeckou veřejností. Máte-li na vědce nějaký dotaz, zeptejte se nás na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu. Líbí se vám naše příspěvky? Budeme rádi, když podpoříte naši činnost: darujme.cz/projekt/1209422
