Pomáhají zvířata členům svého druhu s vrozeným postižením? A která?

Předem se omlouvám, že odpověď bude spíš smutného rázu. Reálná příroda (ne ta z dokumentů a pohádek) může být opravdu krutá.

V přírodě je hlavním cílem všech živočichů předat své geny dál a udržet zdravou populaci svého druhu. Aby toho docílily, mají živočišné druhy různé mechanismy, jak vyselektovat pouze ty nejlepší jedince (s nejvyšší fitness… to je biologický termín označující obecnou zdatnost jedince). Vezměme jako příklad pohlavní výběr. Ve většině případů máme samičku, která si vybírá samce, podle toho, jak se jí líbí. Každý druh má konkrétní znaky či aspekty chování, které jsou během pohlavního výběru hodnoceny.

Například u ptáků se samci předvádí roztodivnými způsoby – provádí letové akrobacie, ukazují svoje pestře zbarvená křídla, chocholky či ocasní pera nebo předvádí tok doprovázený naparováním a pochodováním. Samičky si pak vyberou jen ty nejlepší samce s nejvyšší fitness a jejich geny jsou poslány dál.

Dalším selekčním tlakem na kvalitu genetické výbavy budoucí generace jsou například siblicidy neboli vzájemné vraždění sourozenců. Typicky u volavek (např. Egretta alba, volavka bílá) se v hnízdě vylíhnou tři mláďata, která mezi sebou soupeří a vždy přežijí jen dvě nejsilnější a jedno je vyvrženo z hnízda. Třetí vejce je pro rodiče spíš takovou pojistkou. U hyen je zase známo, že první, co narozené mládě udělá, je, že se zakousne do svého sourozence. Tyto a mnohé další mechanismy způsobují přenos jen těch nejlepších genů od těch nejzdatnějších jedinců.

Na druhou stranu v mnohých populacích u různých druhů dochází k inbreedingu (páření příbuzných jedinců). Takový typ křížení může způsobovat poruchy plodu. Obecně by se dalo říct, že čím vyšší míra inbreedingu v populaci, tím méně kvalitní jsou potomci (tedy mají nižší fitness). Tomuto jevu se říká tzv. inbrední deprese. Pokud je část populace odříznuta od zbytku populace celkové, může zde časem k inbreedingu v určité míře docházet. Obecně si ale populace daného druhu „hlídá“ míru inbreedingu a „snaží se tak zabránit“ rození postižených mláďat.

Mechanismy kontroly inbreedingu mohou být různé. Například u rypošů lysých (Heterocephalus glaber), hlodavců žijící v podzemí, kteří fungují jako rodina s jedním rozmnožujícím se párem a jejich potomky, existuje jakési pravidlo „tabu incestu“. Díky tomuto pravidlu, které v rodině dodržují, se hlavní samice může pářit jen s nově příchozími samci. Další mechanismem je obecně disperze populace. Mladý lev opouští smečku a hledá si novou, ve které budou nepříbuzné samice. Mimo jiné jsou zvířata schopna na základě různých smyslů poznat svého příbuzného. Zvládnou porovnávat svůj fyzický vzhled nebo třeba konkrétní vůni feromonů. Těchto mechanismů je celá řada a díky nim se většina živočišných druhů úspěšně vyhýbá velké míře inbreedingu v populaci.

V některých případech není postižení omezující pro normální život. Například u goril se často vůdčí samec páří se svými dcerami. Narozená mláďata pak často trpí šilháním nebo syndaktylií (srůst prstů na končetině). Tato postižení ale nebrání gorile v běžných aktivitách. Nicméně postižená gorila nedostává žádnou speciální péči a musí sama své nedostatky překonávat, aby zvládla přežít. Obecně je-li postižení omezující, je jedinec či mládě odvrženo nebo nezvládne udržet krok s běžným fungováním skupiny.

Osobně jsem nenarazila na jediný živočišný druh, který by se o postižené jedince staral, a proto jej ani nemůžu jmenovat. Pokud se v přírodě nějaké případy opravdu vyskytly, byly to pouhé výjimky. Sama žádný takový příklad neznám.

Kdybych toho téma měla shrnout, můžu říct, že v přírodě druhy fungují tak, aby zabránily rození postižených mláďat, a pokud se tak stane, je mládě ponecháno svému osudu. Lidé jsou v tomto ohledu zcela jedineční.

Za tým Zeptej se vědce zpracovala Marie

Marie Truhlářová, katedra zoologie Přf UK

Projekt Zeptej se vědce se snaží zprostředkovat kontakt mezi vědeckou a nevědeckou veřejností. Máte-li na vědce nějaký dotaz, zeptejte se nás na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu.