Článek
Nezávislá skupina vědkyň a vědců z českých i zahraničních výzkumných institucí odpovídá na vaše dotazy. Některé odpovědi pak sdílí i na sociálních sítích Facebook, Twitter, Instagram, Threads a zde na Médiu.
Dotaz
Proč přesně vzniká inflace? Ano, víc peněz v oběhu způsobuje nárůst cen, ale proč přesně k tomuto dochází? Je to proto, že peníze svým rostoucím objemem ztrácí na hodnotě z pohledu ostatních měn? Vyřešila by hypoteticky tento problém jednotná světová měna?
Minutová odpověď
- Dlouhodobá inflace vzniká systematickým zvyšováním objemu peněz v ekonomice. Je výsledkem interakce mezi rozhodováním domácností o spotřebě, firemní cenotvorbou a formováním očekávání domácností a firem o budoucím vývoji inflace.
- Domácí inflace nemůže být dlouhodobě systematicky vyšší než zahraniční inflace při stabilním měnovém kurzu, jinak by se zahraniční zboží stávalo systematicky levnějším. Snaha dovážet levnější zboží ze zahraničí zvýší poptávku po zahraniční měně a nabídku domácí měny, čímž dojde k tzv. depreciaci měnového kurzu domácí měny, tedy k jejímu znehodnocení vůči zahraniční měně.
- Hypotetická jednotná světová měna by teoreticky dokázala bránit globální inflaci, ale pouze pokud by ji pod kontrolou měla autorita, která by věrohodně dokázala odolat snaze emitovat nové peníze.
Odpověď
Začněme úvahou, co se stane, když dojde k neočekávanému zvýšení objemu peněz v ekonomice, odborně řečeno k neočekávané měnové expanzi, například proto, že vláda bez předchozího ohlášení rozešle domácnostem nově vytištěné peníze.
Když domácnosti dostanou nově vytištěné peníze
Pokud se nezmění ceny, domácnosti se cítí bohatší, a proto začnou poptávat více zboží. Na větší poptávku zareagují firmy, částečně navýšením výroby a částečně zvýšením cen. Zda dojde spíše k navýšení cen nebo k navýšení výroby, závisí na struktuře výrobního procesu, odborně řečeno na elasticitě nabídky, a také na rychlosti, s jakou firmy přeceňují své zboží, odborně řečeno na cenové flexibilitě.
V delším období vyšší než obvyklý objem výroby vede k vyšším firemním nákladům, firmy tedy dále navyšují ceny, domácnosti se přestanou cítit bohatšími a poptávka po zboží se vrátí na původní úroveň. Dojde tak k ustálení výroby na původní úrovni při vyšší cenové hladině a z teorie vyplývá, že nárůst cenové hladiny by měl odpovídat nárůstu objemu peněz v ekonomice.
Tento mechanismus byl popsán Robertem Lucasem v jeho článku „Expectations and the Neutrality of Money“ v roce 1972 [1], což byla jedna ze stěžejních prací, za kterou Lucas v roce 1995 získal Nobelovu cenu za ekonomii [2].
Formování očekávání
Klíčovým Lucasovým poznatkem je přitom proces formování očekávání. Pokud domácnosti chápou, jaký dopad bude mít dnešní měnová expanze na budoucí vývoj cen, budou chtít utrácet více také proto, že chápou, že jejich peníze do budoucna ztratí svou hodnotu. Podobně firmy budou chtít rychleji navyšovat ceny, protože chápou, že jim porostou jejich náklady. Interakce mezi očekáváními domácností a firem, přizpůsobováním cen a změnami objemu výroby je také klíčovým mechanismem, jak moderní centrální banky ovlivňují ekonomiku pomocí měnové politiky. [3]
Nyní přejděme od experimentu s neočekávanou měnovou expanzí k situaci, kdy domácnosti a firmy začnou očekávat, že k měnové expanzi bude docházet v budoucnu a dlouhodobě. K tomu může dojít například, když domácnosti usoudí, že vláda nebude do budoucna schopna krýt své výdaje a splátky dluhu pomocí daňových výnosů a bude si muset vypomáhat tištěním nových peněz (v praxi toto „tištění peněz“ typicky probíhá prostřednictvím elektronických transakcí mezi centrální bankou a bankovním sektorem).
Stejně jako v předchozím případě může už pouhé očekávání budoucího znehodnocení peněz vést k inflaci již dnes – právě proto, že domácnosti nebudou chtít držet peníze, jejichž hodnota bude v budoucnu klesat, a firmy začnou zvyšovat ceny v očekávání vyšších budoucích nákladů. Takové situace mohou vést k tzv. hyperinflacím – vyšší dnešní inflace vyvolaná inflačními očekáváními ještě více zvyšuje potřebu vlády tisknout nové peníze pro pokrytí výdajů a dluhu. Zásadní dopady dlouhodobé a systematické tvorby nových peněz teoreticky prozkoumali například Thomas Sargent a Neil Wallace ve svém článku z roku 1981 [4]. Sargent získal mimo jiné i za tuto práci Nobelovu cenu za ekonomii v roce 2011 [5].
Mezinárodní prostředí
Uvedené mechanismy nesouvisejí s existencí jiných měn, ale v mezinárodním prostředí bude mít inflace v domácí ekonomice dopad také na měnový kurz. Pokud například ceny v domácí české ekonomice porostou rychleji než v Německu a měnový kurz koruny vůči euru by se přitom nezměnil, stane se zboží v Německu relativně levnějším, a bude ho proto výhodnější nakupovat v Německu než doma.
K nákupům v Německu však české domácnosti potřebují eura, která musí nakoupit za své koruny. Zvýšená poptávka po eurech a zvýšená nabídka korun následně povede k tzv. depreciaci, tedy znehodnocení koruny vůči euru. Tím se cenové hladiny mezi oběma zeměmi, přepočtené novým měnovým kurzem, opět vyrovnají, odborně řečeno dojde k obnovení parity kupní síly koruny vůči euru.
V praxi dojde k ustálení nového měnového kurzu na mezibankovním trhu. Vzhledem k tomu, že na mezibankovním trhu působí také velké množství jiných sil včetně možných intervencí centrálních bank, nemusí být přizpůsobení kurzu okamžité, ale velké rozdíly cenových hladin nejsou mezi zeměmi, které spolu volně obchodují, dlouhodobě udržitelné.
Tím je vysvětlen mechanismus, jak růst objemu domácí peněžní zásoby vede k domácí inflaci a také k depreciaci měnového kurzu. Z mechanismu je také patrné, že případná světová měna by dokázala zabránit globální inflaci pouze v případě, pokud by autorita, která by takovou měnu měla pod kontrolou, dokázala věrohodně stabilizovat její objem v ekonomice.
Regionální a světová měna
Zatímco dnes je taková světová měna jen hypotetická, v historii existovala období, kdy byly kurzy významných světových měn svázány v podobě takzvaného zlatého standardu. V rámci zlatého standardu byly jednotlivé měny alespoň v určité míře směnitelné za zlato v pevně stanoveném poměru, což omezovalo možnosti vlád tisknout nové peníze. Zlatý standard se však v mezinárodním prostředí s rychle rostoucím zahraničním obchodem a finančními toky ukázal být příliš nestabilním a i jeho nejměkčí forma byla opuštěna na počátku 70. let 20. století [6].
Jiným příkladem na regionální úrovni může být například zavedení eura v zemích západní Evropy, které vedlo k zásadní stabilizaci inflace zejména v jižních zemích eurozóny, například v Řecku, Itálii, Španělsku nebo Portugalsku. To jsou příklady zemí, které zavedením eura předaly kontrolu nad svojí měnovou zásobou věrohodnější instituci v podobě Evropské centrální banky (ECB).
Za Zeptej se vědce odpovídal Jarda
Jaroslav Borovička, Ph.D., New York University
Odbornou revizi poskytl doc. Mgr. Jakub Steiner, Ph.D., CERGE-EI a Curyšská Univerzita
Odpověď editovali Hedvika Šimková a Luděk Vašta
Zdroje
[1] Lucas, Robert, Jr. 1972. „Expectations and the Neutrality of Money.“ Journal of Economic Theory 4 (2):103–124. https://doi.org/10.1016/0022-0531(72)90142-1
[2] The Sveriges Riksbank Prize in Economic Sciences in Memory of Alfred Nobel 1995 https://www.nobelprize.org/prizes/economic-sciences/1995/summary/
[3] Česká národní banka. „Jak se dělá měnová politika.“ https://www.cnb.cz/cs/menova-politika/vzdelavani/
[4] Sargent, Thomas J. a Neil Wallace. „Some Unpleasant Monetarist Arithmetic.“ Federal Reserve Bank of Minneapolis Quarterly Review, Fall 1981: 1–17. https://doi.org/10.21034/qr.531
[5] The Sveriges Riksbank Prize in Economic Sciences in Memory of Alfred Nobel 2011 https://www.nobelprize.org/prizes/economic-sciences/2011/summary/
[6] Bretton Woods System. Wikipedia. https://en.wikipedia.org/wiki/Bretton_Woods_system
Zeptej se vědce
Projekt Zeptej se vědce se snaží zprostředkovat kontakt mezi vědeckou a nevědeckou veřejností. Máte-li na vědce nějaký dotaz, zeptejte se nás na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu. Líbí se vám naše příspěvky? Podpořit nás můžete na https://donio.cz/naucme-vedce-vypravet
